„Vymlouváme se na socialistické dědictví, ale to se chovalo daleko lépe než dnes. Co se děje za posledních dvacet let, je zoufalost,“ prohlašuje padesátiletý Havlát s tím, že má recept na to, jak jižní Moravu zachránit před suchem.
Na počátku milénia vymyslel dotační titul pro ministerstvo zemědělství s názvem Biopásy. Ty měly zpestřit krajinu a vytvořit přirozené prostředí, díky kterému by přežili zajíci, koroptve, bažanti, drobní ptáci a včely. Už tehdy tvrdil, že je v hospodaření na venkově něco špatně.
Po patnácti letech říká, že jsme na pokraji katastrofy a současné sucho je jen její předehrou. „Jestliže nezačneme používat selský rozum a nevrátíme na pole to, co na něj patří, promění se jedna z nejúrodnějších částí České republiky v poušť,“ upozorňuje.
Na mapě serveru Intersucho.cz je jižní Morava z velké části vyplněná hnědooranžovou barvou pro extrémní sucho. Na polích se objevily vyprahlé skvrny. Proč podle vás chybí vláha?
V této části Moravy vždycky pršelo méně, ale to by nevedlo k dnešnímu stavu. Ten souvisí s úbytkem orné půdy obecně. Obrovským tempem ji zastavujeme a platí to i pro jižní Moravu. Ročně v Česku zmizí kolem šesti tisíc hektarů, a to má své důsledky. Kvůli stavbám se zvyšuje i teplota ovzduší. Když sáhnete na travnatou půdu, je chladná i ve třiceti stupních nad nulou, stejně tak beton, protože obsahuje přírodní látky. Ale asfalt vydává obrovské množství tepla, stejně tak plechové střechy či solární panely. Za normálních okolností se voda při dešti vsákne, ale ze zastavěných ploch odteče a do půdy se nedostane.
Dnes už ale existuje celá řada projektů, jak vodou šetřit. Na program sběru a využití dešťové vody vláda naposledy uvolnila sto milionů korun.
Je to jen předvolební kobliha. Každý, kdo má zahrádku, dešťovou vodu sbírá a zalévá s ní. A na to, abychom jí splachovali, jsou třeba drahé stavební úpravy a neumožňuje to ani legislativa. Je to nesmysl.
A co podle vás tedy smysl má?
Měli bychom změnit celé zemědělství, vrátit se k osvědčeným osevním postupům a k živočišné výrobě. Změnit tříhonný postup na šesti a vícehonný.
Co přesně tím myslíte?
Dnes se pěstují na obrovských lánech řepka, kukuřice a pšenice. My ale musíme na pole dostat zpátky jetel, okopaniny – brambory a cukrovku, vojtěšku a další luskoviny. Jediná vojtěška půdu prokoření až do hloubky deseti metrů, otevře ji a nakypří, aby víc vsakovala vodu. Navíc na sebe váže vzdušný dusík, jenž je pro půdu nejdůležitější – na hektar 200 až 300 kilogramů. Naopak právě na řepku a kukuřici musíte těch 200 kilo dodat v podobě umělých hnojiv.
Ta řepka vám nějak leží v žaludku. Šéf agrární komory Zdeněk Jandejsek vám v jednom diskusním pořadu oponoval, že právě řepka zpevňuje půdu, protože má hluboké kořeny...
To platilo v 90. letech minulého století, kdy jsme pěstovali řepku jiným způsobem. Měla menší rostlinu nad zemí a větší kořeny, které si sáhly pro živiny, navíc byla půda v mnohem lepší kondici. A rostla jen na osmi procentech orné půdy. Dnes ji pěstujeme na ploše dvaapůlkrát větší, ale hnojíme ji pouze na povrchu, takže rostlina není nucená brát si živiny sama ze země a půdu nezpevňuje. Ta funguje spíš jako držák, ale zároveň si bere velké množství vody. Měli bychom se vrátit k původním osmi procentům.
Co ještě je podle vás potřeba nutně udělat?
Vrátit se k živočišné výrobě – na hektar zemědělské půdy mít alespoň jednu až dvě krávy nebo dva kusy dospělého skotu, v přepočtu prasata, drůbež. Dříve šla všechna sláma z polí buď na stelivo, nebo krmení a vše se jako hnůj vracelo do půdy. Jenže na jižní Moravě v 90. letech zemědělci vybili svá stáda. Taková prostě byla zemědělská politika. Vládla představa, že hospodařit se dá i bez nich. A půda přišla o hnůj. Teď se pěstuje řepka a kukuřice, ale místo na krmení se vozí do státem dotovaných bioplynových stanic. Další nesmysl.
A jak to souvisí se suchem?
Jedná se o spojité nádoby. Všechno, o čem jsem mluvil, ničí ornou půdu, která pak není schopná zadržovat vodu. A přispívá tomu i současná zemědělská technika. Před 20 lety měla jedna souprava maximálně 15 tun, dnes má 50 i více. To je, jako kdybyste na pole poslali plný kamion. Udusá půdu a ta po dešti vytvoří krustu, po které voda steče. A tam, kam doteče, jsou povodně. To je vlastně druhá stránka stejného problému. Jestli okamžitě nezačneme jednat, za deset let bude jih Moravy bez vody.
Deset let? To myslíte vážně?
Naprosto. Měly by to zachránit závlahy, ale ty se musí použít pouze pro pěstování ovoce a zeleniny. Ale i tak to bude problém. Kde vzít vodu? Nové Mlýny jsou jenom jedny. Kdybychom jich měly deset a ještě hodně pršelo, tak možná, ale v současných podmínkách ne.
A kdo má tedy stávající situaci napravit? Stát?
Zemědělci. Politici jim sice nastavili špatná pravidla, ale byli to zemědělci, kdo svým špatným hospodařením půdu zdevastovali. Když lékař udělá chybu při operaci, také za ni nese odpovědnost.
Za sucho můžou také obrovské lányPodobný názor jako expert na zemědělství a venkov František Havlát mají na boj s extrémním suchem také místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Herbert Pavera (TOP 09) nebo lidovecká senátorka za Hodonínsko Anna Hubáčková, která se životním prostředím zabývá dlouhodobě. Tak radikální jako on však nejsou. „V řadě názorů se shodujeme. Vadí mi třeba úbytek orné půdy, velkoplošné zemědělství nebo těžké stroje. V tom se potkáváme, ale v řadě dalších věcí se zase rozcházíme. Každopádně pana Havláta z debaty o budoucnosti zemědělství rozhodně nevylučuji,“ říká Hubáčková z Ratíškovic na Hodonínsku, jehož části se přezdívá moravská Sahara. I podle Pavery potřebuje zemědělství radikální řez. To, že půda neudrží vodu, souvisí s obrovskými lány. „Začalo se s tím už v socialistickém zemědělství s melioracemi v 70. a 80. letech, které rušilo meze a slučovalo pole, takže měla kolem sta hektarů. Teď jsme se vlivem zemědělského velkopodnikání dostali na 200 až 250 hektarů a to je špatně,“ míní Pavera. K výraznému zachycení vody je podle něj nezbytné zmenšit výměry polí, protkat krajinu cestami, vysázet podél nich i jinde stromy a založit mokřady. Řepky je podle něj moc, zemědělce ale chápe. „Stát jim za to dával slušné peníze. Chyba ale je, když ji seli několikrát po sobě na stejné pole. To půdu vyčerpává,“ tvrdí Pavera. A obdobný názor jako Havlát má i na pěstování „potravy“ pro bioplynové stanice. „Měly by sloužit pouze pro zemědělské přebytky s tím, že teplo z nich zase zužitkují zemědělci,“ upřesňuje. Souhlasí i s opětovným setím vojtěšky a jetelových trav na pole, ale opatrnější je u návratu živočišné výroby. „Máme nadbytek hovězího o 30 až 40 procent. Je potřeba se zamyslet, co by to přineslo. Dobytek rozhodně patří do podhorských oblastí, ale ne formou velkochovů. A spíš bych změnil výkupní ceny, které dnes určují majitelé mlékáren,“ nabízí řešení Pavera. Tím, kdo může odstartovat okamžité změny, je podle něj stát, například dotační politikou. „Neměl by přispívat na velké lány, ale na ty kolem 30 hektarů. Dotace by měly podporovat ochranu půdy, ne pouze zemědělce,“ dodává. |
Meteorolog Jan Šrámek odpovídá na otázky v pořadu Rozstřel (6/2017):
