Kanadský psycholog Stanley Coren se svou spolupracovnicí Diane Halpernovou z Kalifornské státní univerzity zveřejnili výsledky výzkumu, který ukazoval, že leváci umírají v průměru v mladším věku než praváci.
Oba vědci oslovili velké množství nejbližších příbuzných náhodně vybraných lidí, kteří v daném období v jižní části Kalifornie zemřeli. Požádali je, aby uvedli, kterou rukou jejich blízcí psali, kreslili a házeli míčem. Společně s údaji o věku, pohlaví a příčině úmrtí pak data téměř 990 osob vyhodnotili.
Výsledky byly šokující. Kdyby šlo o rozdíl několika týdnů či maximálně měsíců, dalo by se s tím "žít". Praváci však žili oproti levákům déle o celých devět let!
Ohlas v populárním i odborném tisku byl samozřejmě mimořádně bouřlivý. Ale odborníci zůstávali skeptičtí. Nešetřili kritikou na adresu statistického zpracování dat a navrhli řadu alternativních vysvětlení.
Corenova nová kniha "The left-hander syndrome" (Syndrom leváka), která vyšla o rok později, se však stala bestsellerem. Vždyť šlo bez nadsázky o život přibližně každého desátého člověka. Takový je totiž podíl leváků v populaci.
Od té doby uběhlo přes deset let. Objevila se řada velmi zajímavých studií. A zdá se, že si leváci mohou oddychnout. I když... posuďte sami.
Co je pravé, to je správné
Vraťme se o čtvrt století zpátky. Přibližně před 25 lety se začaly objevovat první rozsáhlejší výzkumy, které přinesly překvapivé zjištění: leváků je ve starších věkových skupinách výrazně méně než ve skupinách mladších.
Podle údajů jedné ze studií bylo levorukých ve věku 18-40 let asi jedenáct procent, zatímco ve věku 40-80 let méně než pět procent.
Řada hypotéz se snažila objasnit, proč tomu tak je. První a nejjednodušší vysvětlení je nasnadě: přeučování leváků v minulosti. I když dnes již kulturní tlak na změnu leváků v praváky není tak silný jako dříve, stále přetrvává mnoho nejrůznějších pověr a mýtů.
Rozlišování mezi "dobrou" pravou stranou a "špatnou" levou je jev přítomný snad ve všech kulturách i v jazycích. Když o někom řekneme, že je "levý" či "má obě ruce levé", zcela jistě tím neobdivujeme jeho (její) šikovnost.
Výrazy "levárna" a "levoboček" mluví samy za sebe. Latinské slovo pro leváka (sinister) ve slovníku znamená i "nepravý, křivý, neobratný, nejapný, zvrácený" či "nepříznivý". Anglické "sin" (hřích) pochází z téhož slovního základu.
Jiné vysvětlení říká, že úbytek leváků během stárnutí je důsledkem jejich adaptace na život v "pravorukém světě". Většina nástrojů, strojů a nářadí je přizpůsobena pravákům: od nůžek a ořezávátek přes otvírák na konzervy, videokameru, fotoaparát, kytaru až po chirurgické nástroje.
I když je už možné některé náčiní koupit v úpravě pro leváky (nůžky), leváci jsou nuceni naučit se používat bezpočet dalších "pravým" způsobem. Někdy se hovoří i o diskriminaci a znevýhodňování leváků - o tzv. handismu.
Další teorie uvádí, že častější používání pravé ruky v průběhu stárnutí je přirozený a naprogramovaný proces, projev zrání nervového systému. Protože k podobnému jevu dochází i v případě preference nohy a také u opic makaků (kde lze vyloučit působení sociálního tlaku), nabývá tato domněnka na atraktivitě.
Poškození mozku?
Nejradikálnější a pro leváky nejméně příznivá hypotéza, již zastává právě Stanley Coren, praví, že leváků je mezi staršími lidmi málo proto, že se vyššího věku nedožili. Tvrdí, že přirozené je praváctví a leváctví vzniká důsledkem škodlivých vlivů v těhotenství a během porodu, které působí na vývoj mozku.
Leváctví či nevyhraněnost je tedy jakýmsi nepříznivým znamením, často provázené jinými zdravotními komplikacemi (i když malý podíl "přirozených leváků" není nijak ohrožen).
Coren se opírá o dlouhý seznam onemocnění, která se podle výzkumů vyskytují častěji u leváků než u praváků a mohou mít původ v nejranějších stadiích vývoje, v němž jsou i poruchy imunitního systému, kolitida, poruchy učení, schizofrenie.
Studie dokládají i vyšší výskyt leváků u dětí s extrémně nízkou porodní hmotností - avšak vztah mezi porodním stresem a lateralitou (přednostním užíváním pravé či levé ruky) se nepotvrdil. Taktéž se ukázalo, že homosexuálně orientovaní lidé, zejména ženy, mají o čtyřicet procent vyšší pravděpodobnost, že budou leváky.
Jak u homosexuality, tak u laterality se uvažuje i o působení hormonálních faktorů během těhotenství. Tato teorie těží i ze skutečnosti, že otázka dědičnosti laterality zatím není plně objasněna.
Není určená jediným genem, výskyt leváctví v rodinách neodpovídá prostým klasickým zákonům genetiky. I jednovaječná dvojčata se mohou v lateralitě zásadně lišit. Je však potvrzeno, že leváci mají průkazně více příbuzných leváků než praváci.
Jiní vědci hovoří o tom, že by "gen laterality" (pokud existuje) mohl být vázán na chromozom X, a tudíž předáván z matky na děti. Zatím však v otázce dědičnosti nepanuje shoda.
Úrazy a choroby
Několik starších studií naznačovalo, že leváci jsou vystaveni vyššímu riziku úrazů, například během vojenské služby. Je to vysvětlitelné tím, co bylo již výše řečeno o životě v pravorukém světě.
Nejnovější výzkumy však shodně ukazují, že ohroženou skupinou nejsou leváci, ale lidé s nevyhraněnou pravo- či levorukostí. Podobně řada novějších studií potvrdila souvislost mezi nevyhraněnou lateralitou (nebo leváctvím) a výskytem astmatu a alergií, a to spíše u dětí než u dospělých.
Na druhou stranu však artritidou a zvýšenou svalovou slabostí trpí častěji praváci. Nic nesvědčí pro to, že by tato onemocnění měla vliv na očekávanou délku života.
Dožívají se leváci nižšího věku než praváci? V současné době nelze zcela vyloučit, že výrazný úbytek leváků ve starších věkových skupinách může být alespoň zčásti způsoben jejich vyšší úmrtností (hlavně následkem úrazů).
Řada důkazů však svědčí spíše pro možnost, že hlavní podíl na něm má tlak ke změně laterality, který byl výraznější v minulých desetiletích, než je nyní. Určitou roli pravděpodobně hraje i adaptace leváků na pravoruký svět a možná i přirozené vývojové změny v nervovém systému.
Takže: ti chybějící leváci nezemřeli. Žijí dodnes. Jen se naučili více činností vykonávat pravou rukou.
