Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Klára a je mi 23 let. Před dvěma lety jsem poznala svého přítele Jáchyma, je o rok starší než já. Rok spolu bydlíme v pronájmu. Jáchym je moc milý kluk, má mě rád, já jeho. Od prvních chvil jsme si rozuměli.
Mám ráda společnost, kolem sebe hodně přátel, sportuji, chodím na výstavy, za kulturou. A to máme s Jáchymem společné. Jeho rodiče ho odmalička vedli k tomu, aby se o kulturní dění zajímal a on v divadelních představeních či návštěvách muzeí a galerií našel svého velkého koníčka. Tím mě vlastně krátce po našem seznámení nejvíc okouzlil. Našla jsem v něm parťáka a aspoň třikrát do měsíce navštívíme nějaké divadlo, koncert či výstavu.
Jenže to je asi tak všechno, v čem se shodneme. Já miluji pohyb, celý den prosedím v kanceláři, takže se párkrát do týdne potřebuji vybít, jdu si zaběhat, do fitka a nejraději s kamarády či kamarádkami. V létě jsem s partou jezdila na vodu, v zimě na hory. Když jsem poznala Jáchyma, zjistila jsem, že tyto aktivity jsou mu cizí. Asi dvakrát jsem ho přesvědčila, aby si šel se mnou zaběhat, ale když jsem viděla tu nechuť, s jakou vedle mě běžel, přešla chuť na běhání v tu chvíli i mě.
Mám ráda i společnost lidí kolem sebe, už odmala jsem měla plno kamarádů. Naši byli vždycky hodně sportovně a společensky založení, měli ještě ze školy spoustu přátel, takže jsme víkendy i dovolené často trávili ve větších skupinách, výletovalo se a sportovalo. Dodnes mi zůstalo z té doby hodně dobrých přátel. Jáchym měl dětství přesně opačné. Navíc je dost introvertní a nejradši je prostě se mnou. Kamaráda má snad jen jednoho, ještě ze základky, a to bude asi tak všechno. Pár kolegů, kteří mu jsou sympatičtí, ale mimo práci se s nimi nestýká.
První rok, kdy jsme se jen vídali a nežili spolu, to bylo naprosto v pohodě. Měla jsem pro sebe dost času, takže jsem si v těch dnech, kdy jsem nebyla s Jáchymem, mohla dělat, co mě bavilo, být s kamarády, zasportovat si. A pak byl den, kdy jsme měli rande a byli jsme jen spolu. Občas i víc dní, byl třeba u nás, nebo já u něj, oba jsme v té době ještě bydleli s rodiči. Našim se Jáchym líbí, stejně tak jeho rodiče přijali hezky i mě. V té době jsem Jáchyma ani nijak nenutila, aby se mnou chodil mezi mé kamarády, bylo nám spolu dobře a chtěli jsme si užít jeden druhého.
Společné bydlení přineslo problémy
Po roce jsme spolu začali bydlet, pronajali jsme si malý byt. A brzy začaly problémy, zpočátku nijak zásadní, ale postupně se to zhoršovalo. Já chtěla dál žít, jak jsem byla zvyklá. Jenže Jáchymovi to vadilo. Nechtěl se mnou chodit mezi mé kamarády, protože se tam necítil dobře. Nechápal humor některých lidí, nevěděl, o čem si s nimi povídat.
Na jednu stranu jsem to chápala, je fakt, že jsem se svou partou už hodně dlouho a je mi jasné, když přijde někdo nový, tak si může připadat na vedlejší koleji, nerozumí spoustě narážek, vzpomínek na to, co jsme společně zažili, což byl Jáchymův případ. Ale na druhou stranu se mohl přizpůsobit a časem by mezi nás zapadl. Ale on nechtěl, šel se mnou párkrát a pak odmítl. Já šla sama a doma jsem pak poslouchala, že mi na něm nezáleží, že jdu radši s cizími lidmi, než abych byla s ním doma.
Začalo mu vadit i to, když jsem si šla zaběhat nebo zacvičit. Jediné, co jsme společně provozovali, byly naše cesty za kulturou, ale to bylo vše. Jáchym by nejradši trávil večery a víkendy se mnou doma sledováním televize, četbou knížek, posloucháním hudby. Ale na takový život máme ještě spoustu času. Jednou chci mít rodinu, pak budu doma, ale teď, dokud jsem mladá, tak nechci být zalezlá ve čtyřech stěnách.
Několikrát jsme se i pohádali. Řekla jsem mu, že mě to takhle nebaví, že když jsme spolu nežili, bylo to mnohem lepší, měla jsem i čas jen na sebe, ale teď si připadám, jak důchodkyně, která sedí doma a její největší zážitek je vyluštěná křížovka. Jáchym to pochopil, že se s ním chci rozejít a řekl mi, že než aby byl beze mě, tak si raději něco udělá. Prý by nemohl dál beze mě žít.
Klára
Názor odbornice: Každý potřebujete také čas jen pro sebe
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Kláro! Chtělo by se říct „rychle od něj pryč“. Na takový krok je však dost času, můžete ho mít v záloze jako ta nejzadnější vrátka. Do té doby bych se, být vámi, pokusila na vztahu zapracovat ideálně za asistence odborníka. Čemu totiž partner neumí naslouchat od vás, může akceptovat lépe z úst nestranné, odborně kvalifikované osoby.
S Jáchymem máte dobře fungující spojnici v podobě kulturních koníčků. Společná sféra vztahu je tedy sycena. Každý z vás dvou však také potřebuje něco sám pro sebe. Ať už úplně sám (což preferují introvertnější osobnosti), nebo ve společnosti pouze mých přátel. Ve vztahu by měly být vyváženy všechny tyto sféry.
Ohledně partnerova citového vydírání: s tím nenaděláte nic. Na platformě vydírání plodnou diskusi nepostavíte. Můžeme se jen dohadovat, jaká nejistota se za takovými Jáchymovými výroky skrývá. A zda lze s takovou nejistotou (opět pomocí psychoterapie) pracovat. To může posoudit jen odborník, psycholog působící v partnerském a rodinném poradenství.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 13. dubna 2020. Anketa je uzavřena.
