Alzheimer tíží i pacientovy blízké

Alzheimerova choroba postihuje každého druhého člověka nad 85 let. Pacient může žít šťastně v případě, že je o něj postaráno. Péče o nemocného je pro okolí velmi náročná, řekl v on-line rozhovoru MUDr. Jakub Hort, neurolog z pražské motolské nemocnice.

Alzheimerova choroba
Odpovědi MUDr. Jakuba Horta najdete ZDE

Jaké jsou možnosti?
Většina lidí je smířena s tím, že k vyššímu věku patří zhoršení duševních schopností.

Není to pravda. Vždyť někteří umírají v devadesáti na infarkt a mysl mají do posledního dne jasnou.

Za zhoršování paměti a úsudku může nejčastěji Alzheimerova choroba. Lékaři dodnes nevědí, co se při ní s nervovou tkání přesně děje.

Jisté je, že ubývá acetylcholin, důležitý přenašeč nervových vzruchů. Mozková tkáň se nápadně zmenšuje - mozek stárne příliš rychle.

Alzheimerovou nemocí trpí v Česku na sedmdesát tisíc lidí. Jelikož populace stárne, bude jich čím dál více. Za pětadvacet let se počet nemocných zdvojnásobí.

Každý druhý nad 85
Nemoc se vzácně objevuje už po třicátém roku věku. Z osob nad 65 let jí trpí každý dvacátý, u lidí starších 85 let každý druhý.

Léčit se nedá, je však možné její postup výrazně zpomalit. "Proto je důležité, aby se každý, kdo se už potýká s mírnými poruchami paměti a zhoršováním orientace, dostal včas k příslušnému odborníkovi," říká neurolog z pražské motolské nemocnice Jakub Hort.

Žádná přesně cílená prevence, která by bezpečně chránila před Alzheimerovou nemocí, neexistuje. Přesto se proti nemoci bránit alespoň trochu dá. Výzkumy potvrdily, že lidé, kteří se věnují duševně náročnému povolání a mají tvořivé koníčky, trpí chorobou méně často.

Zkrátka i pro mozek platí anglické heslo "Use it or lose it" neboli "Používej to, nebo o to přijdeš".

Nemoc postihuje celou rodinu
Lidé s Alzheimerovou chorobou dokážou být šťastní, pokud je o ně dobře postaráno. Žijí ve svém vlastním světě. Často více trpí jejich blízcí.

Nemoc začíná nenápadně. Nejdříve postiženému vypadávají slova pro běžné věci. Není možné se s ním na ničem pevně dohodnout, protože hned zapomíná, o čem se mluvilo. Pak začíná ukládat předměty na nesmyslná místa. Pantofle do lednice, chleba do knihovny. Venku mu musí pomáhat cizí lidé, protože nemůže trefit domů.

Rodina se dostává do těžko řešitelné situace. Do ústavu jej dát nechce, ostatně stejně o něj nikde nejeví zájem, a celodenní soustředěná péče je vyčerpávající. Navíc často dlouho trvá, než některý z lékařů vysloví tu správnou diagnózu - Alzheimerova choroba, protože i lékaři považují zapomínání za nezbytný projev stáří.

Mozek se dá trénovat jako sval. Cvičte! - ZDE

Těžká práce
Sám nemocný má přitom často pocit, že je s ním všechno v pořádku. "Pokud se jim vytvoří podmínky, lidé s Alzheimerovou chorobou mohou žít šťastně. To, že s nimi není něco v pořádku, si uvědomují jen v začátcích nemoci. Nešťastní jsou jejich blízcí," říká lékařka Psychiatrické léčebny Dobřany Vanda Franková.

Než nastane neodvratný konec, může nemoc ochromovat rodinu řadu let, v průměru pět až osm. Každý nemocný dospěje do stavu, kdy potřebuje nepřetržitý dohled čtyřiadvacet hodin denně. "Pro pečovatele to pak je, jako by šel na ten čas do vězení," říká gerontoložka Iva Holmerová.

Kdo se chce o svého blízkého postarat, musí se často vzdát zaměstnání. Pak má nárok na příspěvek při péči o osobu blízkou, tedy 3700 korun.

Život ve stacionáři
Jedním z možných řešení je vytvoření sítě denních center pro lidi s demencí. Jedním z nich je Gerontocentrum v Praze-Kobylisích. Najednou zde může být až patnáct klientů. Každý všední den je tu pro ně připraveno jídlo a přiměřený program. Jejich blízcí mohou chodit do práce a normálně žít.

Každý čtvrtek se tu scházejí ti, kteří o své příbuzné postižené demencí pečují. Říká se tomu Čaj o páté. "Někdy je jich pět, někdy i dvacet. Podporují se navzájem. Vážím si rodin, které se snaží, dokud to jde, mít tyto své blízké doma. Ale neodsuzuji je, pokud jim síly dojdou a obrátí na nějaký ústav. Je to opravdu velmi těžké," říká zdejší sociální pracovnice Iva Geletiová.  Podobná zařízení by v Česku šla spočítat na prstech.

Alzheimerova choroba se stává strašákem pro čím dál více lidí. Těžko říci, koho postihne, každému se však vyplatí procvičovat mozek a myšlení. "Stárnoucí člověk musí napřed vědět, proč žít a zůstat zdravý. Nemusí to být vždy nějaké 'posvátné' poslání. Může se třeba starat o dům, zahradu nebo o králíky, když ho to baví," radí psychiatr Oldřich Vinař.

Takový člověk by měl zároveň studovat literaturu o tom, co takový dům a zahrada vyžaduje, nebo jaké jsou směry ve šlechtění králíků. Nebo se mohou učit s vnoučaty.

10 varujících příznaků choroby

• Zhoršení paměti
Každý může zapomenout telefonní číslo. Nemocní zapomínají často a nevzpomenou si ani později.

• Problémy s vykonáváním každodenních činností
Každý může být občas roztržitý. Lidé s chorobou jídlo připraví, ale pak zapomenou, že ho vůbec vařili.

• Problémy s řečí
Nemocní zapomínají i jednoduché výrazy nebo je nahrazují špatnými.

• Dezorientace
Každý občas potřebuje ukázat cestu. Lidé s nemocí se ztrácejí ve vlastní ulici, často nevědí, kde jsou, jak se tam dostali či jak přišli domů.

• Špatný úsudek
Každý se občas zabere do nějaké činnosti a třeba zapomene, že hlídá dítě. Lidé s chorobou zapomenou, že dítě vůbec existuje. Mohou se i nesmyslně obléknout.

• Problémy s abstrakcí
Každý může mít problém, když má vyhodnotit nějaký formulář nebo složenku. Nemocní nevědí, co ta čísla znamenají, jaký je jejich smysl.

• Věci na špatném místě
Každý může pracně hledat po bytě své věci. Lidé s Alzeimerovou nemocí je dávají na nesmyslná místa.

• Změny v chování
Každý má někdy špatnou náladu. Lidé s Alzheimerovou nemocí prožívají prudké změny nálady.

• Změny osobnosti
Nemocní se mění zásadním způsobem. Často se stávají podezíravými či ustrašenými.

• Ztráta iniciativy
Lidé s Alzheimerovou chorobou propadají naprosté pasivitě a potřebují být podněcováni k činnosti.