A ještě jsme to neměli vědět pár dní. Míříme k rovníku. V Jižní Americe to není taková výzva jako v Africe. Když jedete od severu, je to kousek. V Africe se musíte probít půlkou kontinentu, ale tady je rovník po ruce. A není to turistická atrakce. Kdysi asi měla být. Masivní obelisk a vedle stánek a restaurace. Zavřené už léta... po silnici do Manausu moc turistů nejezdí, ona vlastně nikam jinam nevede.
Hokej na rovníku
Z obelisku kouká obří hokejka sekající zeměkouli ve dví. Že by v sedmdesátých letech zvažovala Brazílie změnu národního sportu z fotbalu na hokej? Asi to nevyšlo. Polovina nul oznamujících zeměpisnou šířku je rozkradená, kdo jel kolem a měl fixu, musel se na rovník podepsat... Ale je to on!
Půlka trabanta na severní polokouli, půlka na jižní. Žlutí nezmaři jsou na něm už podruhé. Poprvé projeli rovník v Keni v obležení prodejců suvenýrů, teď v Brazílii v klidu tiché silnice rušeném jen řevem barevných papoušků. Další trabanty, které byly dvakrát na rovníku, nenajdete. Měli bychom je strčit do muzea... Tak snad příště, až přejedou rovník potřetí.
20 tisíc kilometrů Jižní Amerikou - přejezd rovníku
20 tisíc kilometrů Jižní Amerikou - přejezd rovníku
Dekadentní Manaus
Zatím se po špičkové asfaltce ženeme (někdy i pětaosmdesát za hodinu!) do Manausu, perly pralesa, města kaučukových baronů. Kdysi to byla zapomenutá díra na Amazonce, dokud pan Dunlop nevymyslel vulkanizaci kaučuku a výrobu gumy. Manaus se stal zlatým dolem... co zlatým, gumovým. Kaučukoví baroni bohatli a hýřili, až se rozhodli, že si postaví operu. Pořádnou operu! A tak vzniklo divadlo v Manausu. Zbudované z luxusních materiálů dovezených z Evropy, jen dřevo je místní, ale i to putovalo na lodích za řezbáři na starý kontinent a pak zpět. Všechno na lodích, nevedla sem žádná pozemní cesta. Vrcholem byla kaučuková silnice vedle divadla, aby pozdě příchozí nerušili drkocáním kol bryček představení těm, co přišli včas. Vydláždit ji zlatem by tehdy vyšlo levněji.
20 tisíc kilometrů Jižní Amerikou - brazilské město Manaus
Gigantický omyl
Parkujeme vedle opery. Je pěkná, ale Národní divadlo je hezčí. Ovšem když vezmeme, jak ji postavili, je velkolepá. Zvažujeme, co dál.
Podle původního plánu jsme tu chtěli pár dní zůstat. Jenže neprší! Neprší, a to končí říjen, kdy by už pršet mělo. To je naše šance. Máme před sebou BR319, nejhorší silnici v Amazonii. Jihoamerickou variaci na slavnou road of bones na Sibiři. Silnici, která je za dešťů neprůjezdná. Gigantický omyl brazilské vlády.
Na začátku sedmdesátých let proklestili džunglí přímý pás a položili na něj tenkou vrstvu asfaltu. Skončili v roce 1973. V roce 1988 byla cesta oficiálně prohlášena za neprůjezdnou. Rozpadla se, nebylo síly, která by dokázala vzdorovat dešťům.
Není jí ani dnes, musíme vyrazit, dokud je sucho. A to je teď extrémní, takové tu prý nebylo dlouho. Amazonští bohové nám přejí. Asi jsou také šílení.
Přes Amazonku
Balíme své čtyři žluté švestky, dva trabanty, malucha a jawu 250, a vyrážíme k Amazonce. Každý ztracený den může znamenat začátek dešťů a konec našich nadějí. Jediná šance by pak byla naložit auta na loď a plout potupně po Madeiře do Porto Velho, našeho cíle na druhém konci pralesa. Jsme rozhodnuti tam dojet po zemi. Stačí se dostat přes Amazonku.
Letitý přívoz si to žene plnou parou soutokem Rio Negro a Amazonky. Půlka řeky černá, půlka hnědá, bezmalarická a malarická voda, uprostřed jasná čára. Na pár metrech se změní barvy z černé kávy na čaj s mlékem. A v něm delfíni. Prostě se tu najednou objevili, říční delfíni. Možná jsou tu pořád, možná jen pro nás a je to dobré znamení. My to tak rozhodně bereme. Považujeme za dobré znamení úplně všechno. Jen aby nám to vyšlo. Máme před sebou přes 900 kilometrů dálnice duchů, jak ji tu přezdívají. Polovina vede pralesem, bez lidí, bez vody, bez benzinu.
20 tisíc kilometrů Jižní Amerikou - přejezd přes Amazonku
Neprojedete...
Před rovníkem jsme potkali dva Němce v expedičním Land Cruiseru. BR319 se vyhnuli, prý se nedá projet. Další z desítek informací, které sbíráme celou cestu. Hledáme na blozích a diskusních fórech. Ptáme se silniční policie. Vypadá to, že většina místních tímhle směrem nikdy nevyjela, přesto má úplně jasno, jak to tam vypadá. Buď je to pohoda s málem pravidelnou autobusovou dopravou a čilým dopravním ruchem, nebo naprostá katastrofa.
"No passa"... byla poslední slova, co jsme slyšeli, když jsme sjížděli z přívozu. "No passa" a významné ukazování na světlou výšku našich aut... "Neprojedete". BR319, tady nás máš...
Na reportáž z BR319 se můžete těšit v úterý 6. listopadu.
