V hlavním městě Guyany Georgetownu je možno se setkat s přestřelkami, ozbrojenými loupežemi a únosy aut. V případě podezřelých okolností urychleně opusťte zónu. Jsme zaseknuti v městě zloduchů.
Ministerstvo to ví nejlépe
Po hlavním městě se nedoporučuje chodit pěšky a vůbec už ne po setmění. Rovněž není vhodné nosit vyzývavé oblečení, cennosti či šperky. Při dopravě se vyhýbejte minibusům kvůli jejich časté poruchovosti a haváriím. Doporučuje se použití taxislužby, pozor ovšem na neregistrované taxi. V Georgetownu je z bezpečnostních důvodů třeba se vyhnout tržišti Stabroek a oblasti Tiger Bay. Pozor je třeba dávat i v okolí katedrály St. George's Cathedral.
Konec citátu z webu českého ministerstva zahraničí. Asi jsme si spletli město. Teď jsme hodinu, zmoření horkem seděli ve stínu katedrály St. George's. Mimochodem, podle místních nejvyšší dřevěné stavby světa. Nikdo neprudil, nežebral, naopak...
Po městě chodíme pěšky a jezdíme minibusy přes týden, od úřadu k úřadu. Bojujeme o naše auta, ale nezdá se, že tu hrozí jiné nebezpečí, než že nás tu ještě víc zdrží. Jestli nás ale budou ještě chvíli brzdit, dostane se do průvodců: městem chodí rozzuření bílí Evropané, kteří trhají hlavy úředníkům.
Stabroek, město zahrad
Stabroek musel být nádherný, město zahrad zbudované Holanďany, kteří ho ještě jako La Nouvelle Ville sebrali Francouzům. Pak ho zabrali Angličané, dostavěli, zkrášlili a přejmenovali po králi Jiřím III. na Georgetown. I když v roce 1945 velká část starého města shořela, i v roce 2012 je pořád krásné, jen zašlé. Elegantní litinová zábradlí a mosty jsou olámané, kanály, které kdysi proplachoval příliv a odliv, jsou plné odpadků. Přesto je tady pořád hezky.
Je tady veselo
A veselo... Ono děsivé tržiště Stabroek je srdcem města. Největším nebezpečím jsou věčné pozdravy domorodců, zejména těch, které vidíte podruhé či potřetí. Tady těžko splynete s davem. Cizinců je tu minimum a bílých už vůbec ne. "Hey rasta... hey brother, how are you". Křesťané, hinduisté, muslimové, rastafariáni a mezi nimi pár neznabohů z Evropy. Jsem tady podruhé a podruhé je to pořád stejné. Dobré místo na nákupy, dobré místo na setkání.
Na Stabroeku koupíte všechno. Není to žádná velká romantika, pokud pomineme tropické ovoce všech tvarů a barev za pár korun. Je to taková jiná holešovická tržnice. Jen pod její prkennou podlahou teče řeka Demerara a z jejího zadního traktu odplouvají lodě na druhý břeh. Mají tu všechno z Číny. Milují nejnovější mobily a pořádné repráky. Auta jsou tu modlou, čím nižší a naleštěnější kola a čím víc blikajících diod a neonů, tím líp. Na to, jak málo je tu silnic, je tu aut vážně hodně.
Na tržišti Stabroek je možné koupit a vidět ledasco.
Pozor na minibusy?
My ale žádná auta nemáme, pořád na ně čekáme. Tak jezdíme "nebezpečnými" mikrobusy, taxíky jsou drahé. Proč platit padesát korun za službu, která se dá pořídit za pět. Funguje to skvěle. Je tu dost pravidelných linek, po kterých neustále krouží dodávky. Podle všeho jsou nafukovací, nebo tu funguje nějaké voodoo. Zvenku vypadají pro osm lidí, zevnitř jsou pro patnáct a více. Nezažít to už několikrát v jiných koutech světa, člověk by nevěřil, kolik pasažérů se do nich vejde. A navíc ochotných poslouchat řidičovu oblíbenou hudbu: "duc, duc, duc... Jesus will save you, duc, duc, duc, Jesus loves you..."
Jediné riziko na trase je, že vás natáhnou. Cenu musíte přibližně znát. Vystoupíte a zaplatíte obvyklou částku, kterou jste zjistili sérií předražených jízd. Nutno ale podotknout, že minimálně polovina minibusářů jsou poctivci.
Tržiště Stabroek je srdcem města. Podle ministerstva zahraničí se sem nemá chodit ani ve dne... byli jsme tam ve dne i v noci a nemůžeme to potvrdit.
Hlava 22
Raději bychom ale jezdili po vlastní ose. Jenže nemůžeme. Naše auta trčí v kontejneru. Ten je sice už na zemi, loď přijela jen s třídenním zpožděním, ale nedovolí nám ho otevřít. Nemáme prý potřebné papíry – jaké, ale nikdo bohužel neví. Jsme divní, jen projíždíme, nechceme tu auta prodat, ani přihlásit.
Nevědí, co s námi. Nechtějí slyšet, že sem auta neimportujeme, jen transportujeme. Už přes týden papírujeme, zamotaní v procesech připomínajících Hlavu 22 a nevypadá to, že to jen tak skončí. Poslední, co jsme se dozvěděli, že auta jsou moc stará pro dovoz do země. Ale my je nechceme dovézt, my s nimi chceme ujet, zmizet z toho nádherného poklidného ráje. Co nejdřív. Už nám to tu leze na mozek.
Ty nejkrásnější stavby jsou z koloniálních dob. Tolik a tak zachovalé najdete málokde.
Královna Viktorie před Vrchním soudem sice nemá nos a ruku, ale stále si hlídá, co zbylo z jejího impéria.
Jdeme za prezidentem!
Hledáme alternativní cesty. Nevíme, koho uplatit, tak na to jdeme co nejoficiálněji. Oslovili jsme místní televizi a noviny, dokonce i setkání s prezidentem vypadá reálněji než vydolování trabantů, malucha a jawy z kontejneru.
Napsali jsme dopis ministrovi cestovního ruchu, organizaci pro organizaci turistiky, vrchnímu komisaři celní správy, potkali jsme se s ministryní zahraničí a mluvili s českým honorárním konzulem Lexem Barkerem (ne, tenhle Old Shatterhanda nehrál). Zatím nic.
Dopravu na druhý břeh řeky Demerary zajišťují přívozy.
Stavidla jsou dnes až na výjimky opuštěná a zabetonovaná. Voda ve městě stojí.
Guyana má jen tři čtvrtě milionu obyvatel, dát tady o sobě vědět není tak těžké. Vládní struktura není nijak komplikovaná, rozhodně méně komplikovaná než papírování kolem dovozu tří legračních žlutých aut a jedné motorky s mizivou hodnotou.
Mysleli jsme, že touhle dobou budeme bojovat s nesjízdnými cestami a malarickými komáry, místo toho válčíme s byrokraty a razítky. Jsme tady zaseknuti. Zaseknuti v ráji.
