Derceto, panství uprostřed mokřadů, plné tajných chodeb, zlovolných sil i nevyslovitelných tajemství. Kolik let od prvního rozehrání mi trvalo, než jsem měl odvahu pustit se znovu do tvého průzkumu? Vzpomínky na půdu mám živé, jako by to bylo včera. Vystrašený malý klučík pobíhající zmateně sem a tam a snažící se s krkolomným ovládáním zablokovat skříní okno před pekelným psem.
 |
Následovala rychlá rezignace pod počítačovým stolem, když se padacími dveřmi proboural zombík. Stres a děs, který jsem do té doby ve hře nepoznal. Resident Evil, praotec survival hororu? Ba ne, byl to Alone in the Dark už v roce 1992 od nezapomenutelného francouzského studia Infogrames s ikonickým logem pásovce.
Nezapomenutelný odkaz InfogramesPásovec – Infogrames, byla jedna z kultovních, progresivních firem v devadesátých letech, která nemalou měrou přispěla k formování žánru videoherního hororu. Jejich neskrývaná láska k tvorbě H.P. Lovecrafta dala vzniknout jedněm z nejlepších adaptací – klasickým adventurám Shadow of the Comet (1993) a Prisoner of Ice (1995). Do herní historie je ale nesmazatelně zapsal už v roce 1992 přelomový Alone in the Dark. I on silně inspirovaný mistrem kosmického děsu H.P. Lovecraftem a talentem vedoucího projektu Frédéricka Raynala.   Alone in the Dark (1992) Jak je u Francouzů zvykem, hra dělala mnoho věcí jinak a i dnes se najde jen pár her, které zvládly formuli úspěšně zopakovat. Jmenovitě například fenomenální Song of Horror a Amnesia: The Dark Descent. Kruh se nám pěkně uzavírá. Mikael Hedberg jeden z tvůrců série Amnesia vykročil na nelehkou cestu – již potřetí rebootovat Raynalův Alone in the Dark. Tentokrát ne pod Frictional Games, ale pod čtyřicetičlenným studiem Pieces Interactive.  Shadow Of The Comet  Prisoner Of Ice |
Série prošla za tři dekády mnoha změnami. Už druhý díl, který nebyl pod Raynalovou taktovkou, byl úplně jiný, akčnější a uvolněnější. Zářez do herní historie udělaly i rebooty. The New Nightmare (2001) byl trochu příkře nazýván klon Resident Evil. Ukrýval dvě hry v jedné. Za Edwarda šlo o akčnější zážitek, zatímco za ženskou protagonistku Aline se víc zapojily mozkové závity.
Nejkontroverznějším rebootem byl však počin z roku 2008. Ačkoliv se na něj nakydalo za ta léta hodně hnoje, byl to filmově zpracovaný akční horor se skvělou bulharskou folkovou hudbou, hodně netradičním a neovladatelným ovládáním a možná nejblbějším koncem v historii videoher. Co čekat, když hru vyvíjelo studio specializující se na závodní hry. A i tak autoři zvládli naprosto pokazit řízení. Alone in the Dark 2008 byl divný každým coulem, odvážný, příliš ambiciózní. Ale měl stejně jako ostatní díly jedinečný rukopis. To je něco, co nejnovější iterace postrádá.
Uvidíme se znovu za 32 let
V průběhu let se titulní hrdina, soukromý detektiv Edward Carnby úplně změnil. Z kultivovaně působícího gentlemana se stal gotický floutek v kožené bundě. Násilný přerod v drsňáckého Leona S. Kennedyho ovšem postavě nesedl. V aktuální verzi se naštěstí vrací ten sympatický původní Carnby z 20. let minulého století. Navíc s tváří i hlasem hvězdy seriálu Stranger Things, Davidem Harbourem.
Jak je u reimaginací zvykem, příběh je proti originálu upravený. I zde se ovšem vše točí kolem umělce Jeremy Hartwooda. Jeho vnučka Emily najímá soukromé očko Edwarda Carnbyho, aby strýce vypátral. Poslední místo, kde byl Jeremy spatřen, je panství Derceto. Máme tu perfektní základ pro mysteriózní detektivku s hvězdným týmem.
Mikael Hedberg umí tvořit zajímavé a hluboké postavy.Hry SOMA i Amnesia měly propracované postavy, zvládaly klást i těžké filosofické otázky a zpochybňovat koncept dobra a zla. Mít na palubě tak zkušeného herce a scénáristu, to je vytoužený sen každého fanouška hororu. Davidův um i charakter Edwarda jsou však nevyužité, stejně jako scenáristické schopnosti Hedberga. Dnes už jsme zvyklí na příklon k budování propracovaného charakteru. Proto je škoda, že nejvíc jsme se o Edwardovi dozvěděli v úvodu prvního dílu, který začíná slovy: „Přátelé mi říkají Carnby, ostatní Plaz.“
Alone in the Dark (2024)
Spousta hráčů si stěžuje na ukecanost hrdinů. Je však rozdíl mezi otravným tlacháním ve Forspoken, ze kterého máte po minutě nutkání vyrvat repráky ze zdi a vnitřním monologem rozervaného hrdiny, který by pomohl prohloubil vztah hráče s postavou. Možná, že kdyby se role ujal někdo méně známý, vývojáři by si mohli dovolit víc replik.
David je herecká hvězda. Honorář určitě nebyl malý, a tak působí všechny jeho nahrané repliky uspěchaně kvůli rozpočtu. Edward je mimo filmečky téměř němý, nebo pronese jednu či dvě věty. V kontrastu s brilantním výkonem Ilkka Villi v Alan Wake či Christophera Judge jako Kratose z God of War, kteří se do své role obuli se vší vervou, to je jako nebe a dudy. Carnby je duchem nepřítomný a detektivní atmosféra trpí. Většinu hry nemáte ani důvod domnívat se, že jste přijeli vyšetřovat případ. Nejspíš sehrála svou roli i snaha odlišit se od podobného The Sinking City a Sherlock Holmes: The Awakened. Zde by to ovšem nebylo vykrádání, spíš pochopitelný krok správným směrem.
O trochu propracovanější je průchod za druhou hratelnou postavu, Emily Hartwood. Herečce Jodie Comer role sedla a z jejího pohledu to aspoň vypadá, že Carnby vyšetřuje nějaký případ. Interakcí mezi hlavními hrdiny je ovšem opravdu poskrovnu a zdá se, že autoři tápou, co s ikonickými postavami dělat.
Panství, odkud i duchové prchají v hrůze
Hra se víc než do nitra Edwarda a Emily noří do historie a tajemství panství. Derceto samo je ústřední postavou celého příběhu. Alone in the Dark je spíš mysteriózní nežli vyloženě horor. Nespoléhá na laciné lekačky, ani se vás nesnaží šokovat násilím. Jde spíš o staromilský horor, který je na pomezí mezi Poem a Lovecraftem a nemalou měrou čerpá i z rozšířeného mythosu Cthulhu Roberta Blocha.
Veteránům při průchodu neunikne spousta easter eggů na původní trilogii, které do hry autoři chytře propašovali.
Derceto je uhrančivé a tajemné jako v roce 1992. Tentokrát však není tak opuštěné. Je domovem několika ztracených existencí, se kterými pronesete pár vět. Rozplést pohnutou historii panství je hlavní motivací pro prohledání každého koutu. K tomu motivuje i hledání takzvaných Laggniapes – malých dárků. Autoři využili zasazení v New Orleans a tu a tam se objeví i trocha tamní kreolštiny. Laggniapes jsou sběratelské předměty, které vám mohou nejen odkrýt lore, ale i odemknout výhody. Pokud sesbíráte i dodatečné dárky unikátní za druhou postavu, odemknete i alternativní konce. Veteránům při průchodu neunikne spousta easter eggů na původní trilogii, které do hry autoři chytře propašovali. Těch referencí je opravdu mnoho a dají se mezi ně počítat i kamerové úhly při cut scénách, které evokují fixní úhly kamery originálu.
Alone in the Dark (2024)
Derceto není jediné místo, které navštívíte. Pomocí magického amuletu budete cestovat po celém světě. Rozhodně nelze říct, že by hra trpěla na jednotvárnost prostředí, ale lokace mimo Derceto jsou kapesní velikosti. Většinu jich projdete za půl až tři čtvrtě hodiny. Rychlost průchodu bude záležet i na tom, jak se popasujete s hádankami, které ovšem nejsou nijak obtížné.
Náročnost soubojů si můžete nastavit v menu, stejně tak i možnosti, jak moc vás titul povede za ruku. Zasekl jsem se jen párkrát a to jsem nápovědy nijak nevyužíval. Některé úkoly jsou extrémně retro – naplnit díru vodou, aby vyplaval kýbl s úkolovým předmětem, to je něco jako z prvního Resident Evilu. Pokud bych byl v domě, kde mě chce kdeco sežrat, asi bych se prostě pro tu blyštivou věcičku v kyblíku natáhl. Herní logika se nemění ani po 30 letech.
Určitě bych se nezlobil, kdyby hra kladla větší důraz na hádanky. Nebo ještě lépe, inspirovala se v The New Nightmare a průchod za Emily byl víc o řešení puzzle a Edwarda o akci. Hru odehrajete zhruba za 12 hodin důkladného průzkumu, a dalších zhruba sedm za druhou postavu. Průchod za Emily doplní mezery a úsek, který je pro ni unikátní, ukazuje, jak by výraznější odlišení hratelnosti obou postav titulu prospělo.
Jít víc proti proudu
Z nového dílu nejsem zklamán. Hodně věcí ovšem šlo udělat lépe, či se víc přiblížit ideově prvnímu dílu. Alone in the Dark 2024 se snaží hrát na jistotu. Udělat vše podle osvědčených pravidel. Jde ve šlépějích Resident Evilu 4 a podobných akčních hororů z pohledu třetí osoby. Tím se zbytečně okrádá o legendární odkaz originálu. Tam byl adrenalin i přečtení knihy z poličky.
Největší kámen úrazu hratelnosti Alone in the Dark jsou souboje. Původní Alone in the Dark přistupoval k nepřátelům úplně jinak, chytřeji. Nepřátelé byli často spíš intelektuální překážky, než někdo, koho přeperete silou. Vývojáři zde promarnili obrovskou šanci, jak se odlišit. Paradoxně měli na palubě spolutvůrce Amnesie. Titulu, který v mnohém přebral filosofii prvního Alone in the Dark. Raději bych zase rozklepaný blokoval příšerkám cestu nábytkem, jako tehdy na půdě, než hrál další variaci na RE4.
Pokud toužíte po originálním zážitku podobném původnímu Alone in the Dark, spíš se poohlédněte po Song of Horror. Obtížné hádanky a skvělý přístup k nadpřirozeným hrozbám, které nejde jen tak fláknout po hlavě klackem. Jde o old school nekompromisní hratelnost, kde může přehlédnutí nebo naopak použití předmětu znamenat smrt a restart celé kapitoly. Není to hra pro masy, ale nezapomenete na ni. Přál bych si, aby byl takový i nový Alone in the Dark.
Alone in the Dark (2024)
Ani monstra vás naneštěstí nemají čím překvapit, či snad vyděsit. Nijak neohromí originalitou ani množstvím. Akce není prvořadá a mnoha soubojům se dá vyhnout plížením či dobře načasovaným úskokem. Pokud však dojde na boj, tak je bez šťávy. Je sice správně těžkopádný, ale až na světlé výjimky nemáte pocit, že bojujete o život. O kůži vám jde neustále. I nejslabší nepřítel je velká hrozba a stačí jen promáchnout sekyrou nebo přebíjet v nevhodnou dobu a je to konečná.
Zbraně na blízko mají omezenou životnost. Rády se rozpadnou v nevhodnou dobu. Prolézat prostředí není jen o hledání lore, ale i střeliva, lékárniček a provizorních zbraní. K obraně poslouží i pádlo nebo krucifix. Útok se ale nijak neliší.
Střelba dopadla o něco lépe a arzenál se za hru rozroste o zajímavé kousky. Nechybí samozřejmě stálice survival hororů – brokovnice. V boji lze použít i jednorázové vrhací předměty – kameny a molotovy. Jejich zakomponování do hry je však tak nešťastné, že se místo výhody stávají spíš přítěží. Vrhací předměty jsou lepší pro přípravu pastí či odlákání nepřátel, nežli jako prostředek pro přímý boj. Pomocí molotovů lze vytvořit hořlavé loužičky. Ty ve vhodnou dobu zapálíte výstřelem a zuhelnatíte i ty nejhouževnatější potvory. Dodává to aspoň trochu taktiky do jinak fádních potyček, z nichž vyčnívá jen závěrečný souboj, který jediný do hry pořádně zapadá.
Měnící se svět kolem vás
Derceto je správný strašidelný dům. Je nestálý a čas od času problikne do jiné reality. To jsou jedny z nejsilnějších momentů celé hry a je škoda, že jich je ve hře poskrovnu. Protože jde o okamžité probliknutí do zcela jiné scenérie, určitě je vhodné instalovat hru na rychlý SSD, jinak se při přechodu hra škubne a dočítá textury. Hra umí vykouzlit skoro pohádkové scenérie, dost jimi ale šetří. Unreal Engine 4 pořád umí, i když nejde o grafickou špičku, hodně vizuálu dopomáhá detailní prostředí. I přes lehce obstarožní grafiku je titul dost náročný a zabudovaná podpora DLSS i FSR přijde vhod.
Alone in the Dark (2024)
Skvělou práci odvedl vypravěč, který, pokud jste líní číst, sugestivně přečte všechny nalezené texty v dobovém duchu a slangu. Texty, úryvky z knih a deníků jsou čtivé a výborně napsané, zamrzí absence češtiny, protože textu je opravdu hodně a je klíčový pro ponoření do příběhu.
Nevím, co to je poslední dobou s herní scénou, ale atmosféra Twin Peaks na mě vyskakuje odevšad. Některé rozhovory s osazenstvem panství jsou přesně tak kryptické a divné jako v Lynchově klasice. Hudba, žánrem dark Jazz, k dojmu ještě přispívá. Pokud myslíte, že vidím Twin Peaks všude, tak to je přímo potvrzeno tvůrci ve komentáři vývojářů, který si lze zapnout v deluxe edici hry. K ní dostanete i nějaké ty vizuální filtry a skiny hlavních protagonistů z roku 1992.
Alone in the Dark má pár technických zádrhelů, které se začnou objevovat hlavně ke konci hry. Občas je nutné hru načíst znovu, protože se nespustí požadovaná akce. Důvodem k loadingu je i zasekávání postavy do prostředí při běhu. Když utíkáte před monstry, víc než o život se bojíte, že se zašprajcente. Tím nejnepříjemnějším bugem ale jsou rozbité Laggniapes. Měly by se přenášet napříč postavami. Měly je klíčové slovo, protože po odehrání hry za Edwarda se mi v dalším průchodu za Emily všechny vypařily a já byl tak ochuzen o skryté konce. Klidně bych si hru zahrát ještě párkrát, jen abych měl celkový obraz. Mysteriózní příběh rozhodně dovede strhnout.
Zamilovaný dopis zasvěceným
Alone in the Dark 2024 s klidným, chapadly Cthulhu prolezlým srdcem, doporučím každému, komu na poličce rouhavě bzučí literární tvorba H.P. Lovecrafta a stejně tak i těm, kdo s láskou vzpomínají na tvorbu Infogrames. Jde především o uctivou poctu originálu a jeho zdrojům inspirace. Není to ale hra, která by se dokázala odlišit od ostatních third person hororových adventur. Chybí jí jedinečný rukopis, který měl Alan Wake 2 nebo remake Sherlock Holmes: The Awakened. Alone in the Dark se bojí výraznějších experimentů a to je možná větší prohřešek, než kdyby vznikla podobná šílenost jakou jsme byli stiženi v roce 2008.
