RECENZE: Forspoken je neriskantní sériová výroba, nejvíc baví běhání

Rozsáhlý herní svět, svižné souboje, spousta efektních kouzel, povedená hudba nebo zábavný parkour. Dalo by se čekat, že tento mix vyjde na výbornou, ale nestalo se.

Byly doby, kdy jsem byl nadšen z každé oznámené hry, kterou zaštítilo Square Enix. Postupem času ovšem i tato společnost ukázala, že umí uklouznout a ne málo. Přesto jsem při představení Forspoken začal slintat víc než ve frontě ve fastfoodu.

Tento projekt dostala na starost společnost Luminous Productions (tvůrci Final Fantasy XV), která spadá právě pod Square Enix a jedním z nejpodstatnějších aspektů hry je magie. A na tu slyším. Ostatně, to se od čtyřicátníka, který několikrát do roka sleduje Harryho Pottera, dá čekat.

Karty byly rozdány dobře, vypadalo to jako něco, z čeho by se mohl vyklubat jeden z kandidátů na hru roku. Ale občas se stane, že očekávání zůstanou nenaplněna a jedním z těchto případů je i Forspoken.

Abychom si rozuměli, rozhodně nejde o úplně špatnou hru, případně propadák (jestli finanční, to není jasné, ale herní stránka není fiaskem), ovšem byť jsou některé prvky Forspoken fajn, na mnohou konkurenci se prostě nechytá a chybí ono něco, co nelze popsat, ale nutí vás to trávit v herním světě hodiny a hodiny a hodiny.

Ve finále Forspoken působí jako řemeslně slušně odvedená hra, kterých ovšem ničím vysloveně neoslní (až na hudbu). Znáte tu situaci, kdy chcete mít něco hodně hodně rádi, ale byť se snažíte, prostě to nejde? Takový vztah jsem měl s Forspoken. Na papíře většina aspektů vypadala dobře, ale realita je trochu jiná.

Luminous Productions

Za Forspoken stojí společnost Luminous Productions, která je poměrně mladá, založena byla v roce 2018 a jde o její teprve druhou hru (první bylo Final Fantasy XV). Firma byla zformována s cílem nabízet takzvané AAA tituly pro fandy po celém světě, které budou vystavěny na enginu společnosti Square Enix Luminous.

Luminous Productions jsou novým studiem, ale neznamená to, že je tvořeno „zelenáči“. Jeho zaměstnanci jsou bývalí pracovníci Square Enix, kteří byli dáni dohromady právě kvůli vzniku hry Final Fantasy XV.

Vzniklo tak studio Luminous Productions, které je samostatnou pobočkou, ale ta spadá pod Square Enix. To v herním byznysu není výjimečnou záležitostí, nicméně v Japonsku to není úplně běžný krok.

Začněme například příběhem, který má pár světlých míst. Osiřelá hlavní hrdinka Frey žije z ruky do úst, má problémy se zákonem, jdou jí po krku členové pouličního gangu a jediný, koho má, je kočka. Ale osud tomu chce, že se z ní stane člověk, který je předurčen k tomu, aby zachránil mystickou říši jménem Athia.

Svérázná hlavní hrdinka, která se nejdříve nikam nežene

Pokud bych základní námět nazval neoriginálním, byl bych ještě hodný. Děj má několik momentů, které jsou povedené, ale jinak jsme toho už viděli v různých variacích mnohokrát. Sice to dává alespoň nějaký smysl tomu, proč se proháníte po Athii a likvidujete hordy nepřátel, ale scénář neotřelostí zrovna neoplývá.

Polarizující asi bude ústřední postava. Zatímco mně nesnesitelná nepřišla (tedy nejdříve, když si „povinně“ stěžovala na svou existenci a nechtěla akceptovat hrdinskou roli otravná byla, ale postupem času se to zlepšilo), je jasné, že nemalému množství lidí bude připadat mírně řečeno nesympatická. Já jsem ale ocenil její štiplavé poznámky, to, že se nebála drsnějších výrazů a docela vtipné (alespoň zpočátku, později už začaly být dost ohrané) byly výměny názorů s „mluvícím náramkem“ jménem Cuff, který jí dělal průvodce a pomocníka.

Nejdříve mi tedy Frey do oka nepadla, ale to bylo i proto, že úvodní část hry odehrávající se v našem světě mi přišla nepříjemné zdlouhavá (byť objektivně nezabrala zase tolik času) a Frey působila depresivně. Ale poté, co se ocitla v magické říši, která nutně potřebovala její pomoc, se mi vcelku zalíbila.

Co se týče zmíněného náramku (nebo jak to nazvat, nejsem zrovna šperkařský specialista), jak už jste asi pochopili, jde o objekt s vlastním vědomím. Dává vám rady, propůjčuje hromadu schopností a komentuje situaci. Ovšem, pokud vám to poleze na nervy, lze jeho „kvákání“ omezit.

To je jedno z pozitiv Forspoken, poskytuje hráči široké možnosti, jak si uzpůsobit zážitek skrze množství různých nastavení. Nechybí možnost zvolit si mód preferující plynulost hry, nebo ten, kde je důležitější kvalita vizuálů, ale kromě toho je dovoleno výrazným způsobem si upravit obtížnost.

Kromě tří základních stupňů náročnosti najdete v menu i položky jako je automatické uskakování, pomoc se zaměřováním, výraznější viditelnost nepřátel, delší čas v případě volby kouzel, rychlost obnovování staminy a hromadu dalších nabídek.

A to je něco, co je podle mě dobrým krokem. Pokud chce někdo drsnější hru (i když asi ne na úrovni Dark Souls bez ohledu na nastavení), která vám nedá vydechnout, jde to a současně, jestliže si někdo hodlá odpočinout po dlouhém dni v práci a nechce se stresovat, protože jeho postava umírá každých pět sekund, prosím, i to je dovoleno.

Akce svižná, ale trošku povrchní

Forspoken patří do žánru akčních RPG a z určitého úhlu pohledu je to pravda. Frey získává za likvidování nepřátel a plnění úkolů zkušenosti, což zvyšuje její úroveň, také je odměňována manou, která se investuje do nákupu a vylepšování kouzel a sbírá materiály na výrobu a vylepšování předmětů.

To vše spadá do kolonky RPG, na druhou stranu, pokud se budeme bavit o soubojovém systému, který svou dynamikou a konceptem spíše odkazuje na ryze akční hry. Hlavní zbraní ústřední hrdinky je magie, kdy existuje několik kategorií, které se dělí do podskupin (útočná/obranná kouzla), mezi kterými lze vcelku rychle přepínat.

Střety s nepřáteli jsou svižné a efektní, to bezesporu. Metáte kouzlo za kouzlem, uskakujete, běháte po zdech, abyste se dostali z dosahu nepřátel a vypadá to pěkně (speciálně magie vyšší úrovně). Často máte onen pocit opojné destruktivní moci, když mávnutím ruky smetete z povrchu větší množství protivníků.

Je ovšem pravda, že postupem času začnou být střety vcelku rutinní, ať už proto, že soubojový systém není úplně komplexní, tak proto, že dost druhů nepřátel je neobjevných (mnohdy jsou to zvířata nebo lidé nakažení magickou chorobou).

Nechci tím říct, že by to byla nuda. Bavil jsem se, bylo by nefér říct, že soubojový systém není alespoň trochu propracovaný, ale u konkurence mnohdy najdete hlubší herní mechanismy. Někdy jsem tak prostě jen oběhl protivníky, protože jsem po pár hodinách hraní neměl náladu na další bitvu.

A když už jsme u toho pobíhání, jistě víte, že dnešní omladina zbožňuje parkour (ono stylové skákání přes překážky, z budovy na budovu atd.) a i ten je nedílnou součástí Forspoken. Rozloha Athie je relativně velká, takže bylo nutné najít nějaký způsob, jak se po tomto světě bleskově pohybovat. K dispozici jsou sice body pro rychlé cestování, ale zřejmě nejčastější metodou přesunu z bodu A do bodu B bude právě parkour (vyžaduje staminu).

Je doplněn o magické efekty, takže vypadá líbivě a má to něco do sebe doslova pobíhat po strmých skalách a zdolávat velké výšky jen s pomocí běhu. Kromě toho, jak už bylo řečeno, uskakování a běhání po různých objektech je i nedílnou součástí soubojů. V pozdějších fázích hry se zpřístupní další prvky, které cestování zpestří (například něco jako magické lano) a parkour udělají ještě zábavnější.

Ovšem, je tu něco, co trošku zážitek degraduje. Některé lokace jsou, jak to jen říct, ploché, takže tam si příliš akrobatických kousků neužijete. Ale to není to nejhorší, co je se světem Athie spojeno. Nepříjemné je hlavně to, že mnohá místa často působí prázdně.

Není na nich nic moc zajímavého, dokonce někdy chybí i nepřátele a pokud pomineme pár předmětů, které jsou tam rozházeny, není tam vlastně co dělat. Ano, najdete tu několik lokací, které jsou oku lahodící a skrývají důležité objekty a artefakty, ale některá místa jsou prostě nezáživná.

Athií se šíří nebezpečí v podobě magické nákazy a proto se lidé skrývají za hradbami, tím pádem zrovna často nepotkáte další osoby mimo město a kvůli tomu někdy působí herní svět „mrtvě“.

Komplikovanější vylepšování

Často narazíte na důležitá místa a předměty. Jsou to například prameny many, ale také monumenty nebo jezírka. Pokud se do nich ponoříte, permanentně se vylepší některá z vašich statistik. Není tím pádem úplně od věci se věnovat průzkumu lokací, byť je to někdy trochu nezáživné. Kromě toho narazíte i na truhlice, kdy některé lze otevřít až po vyřešení puzzle nebo na labyrinty, kde se skrývají nebezpečnější nepřátelé, ale i často i lepší odměny.

A pokud budete chtít vylepšit nejen například odolnost nebo sílu útoku, pak nezbude, než se po Athii „courat“. Určitá kouzla totiž nelze upgradovat za získanou manu, ale je nutné splnit specifické úkoly (například Xkrát použít určitý útok), což může být zdlouhavé, ovšem alespoň vás to motivuje k tomu, abyste si Athii trochu prozkoumali. Jak bylo řečeno, některá místa nejsou moc zajímavá, ale určité lokace stojí za to, abyste v nich strávili více času a samotná kampaň určité části světa úplně ignoruje, takže pokud nebudete plnit vedlejší mise nebo se jen tak procházet, mohly by vám uniknout.

Co se týče příběhové kampaně, dala by se označit (v rámci žánru) za relativně krátkou. Jestliže budete ignorovat nepovinné úkoly, na konec se dostanete (v závislosti na zvolené obtížnosti) klidně i za dvanáct hodin.

A vlastně bych se příliš nedivil, pokud byste neplnili větší množství postranních misí. Ne, že by všechny byly špatné, ale s ohledem na jejich množství prostě dojde k tomu, co je běžné i u konkurence, některé jsou si podobné a jiné jsou nezáživné. Určité úkoly jsou zábavné (například rytmické minihry) a jiné vás asi neoslní (ne, že bych nebyl milovníkem zvířat, ale pronásledovat utíkající kočku není nic pro mě).

Mimochodem, zmínit se musím i o vylepšování předmětů, které máte k dispozici. Jsou to plášť, náhrdelníky a nehty. Ano, čtete dobře, někdo z tvůrčího týmu je očividně fanda manikúry. To, že má Frey ve výbavě plášť a náhrdelníky, které je možné vylepšit, asi není nic překvapivého, ale vzpomenete si na více her, kde vaše schopnosti ovlivní to, jaké symboly budete mít namalovány na nehtech?

Forspoken působí jako neriskantní pásový produkt. Ve své podstatě není špatný, umí pobavit, něco dělá dobře, něco ne, ale žádná chyba není tak velká, aby úplně zkazila zážitek. Na druhou stranu tu není nic vysloveně zlomového, co by pomohlo projektu natřít to konkurenci. Nicméně, pochválit musím soundtrack, který se povedl

Nemůžu říct, že bych se nudil, vcelku jsem si to užil, ale neustále se mi v hlavě (ne, zatím nemám schizofrenii) ozýval hlásek, který mě upozorňoval: „To už jsi viděl stokrát“ nebo „To by se dalo udělat lépe“. Je to okřídlená fráze, ale v tomto případě jde o nevyužitý potenciál.