Alone in the Dark: The New Nightmare

Čtvrtý díl hororové série Alone in the Dark s podtitulem The New Nightmare je konečně tady ve své finální podobě. Podařilo se mu překonat své předchůdce a překvapit novými nápady či vylepšeními, nebo se od něj nedá čekat víc než parazitování na slávě, která mu nepatří? Já už to vím, heč :-).

Alone in the Dark. Sám ve tmě. Asociace, které ve vás tato tři (v anglické verzi čtyři) slova vyvolají, by se měly točit kolem pojmů jako strach, hrůza, panika a čisté spodní prádlo. Přestože se nedá říct, že by se normální jedinec lidského rodu vyžíval v situacích, kdy mu jde o zdraví či o život a kdy se už pomalu připravuje na onen často diskutovaný průlet tunelem do světla, obliba hororového žánru je natolik masovou záležitostí, že se s ní počítá v každičkém odvětví zábavního průmyslu. Průmysl herní pochopitelně nemůže být výjimkou, a tak není divu, že tituly s hororovým námětem vždycky patřily, patří a nepochybně patřit budou k jedněm z nejoblíbenějších. Mezi ty, jejichž sláva už dávno překročila hranici, za níž už je místo pouze pro absolutní jedničky, bezpochyby patří série Alone in the Dark. Její počátek se datuje do roku 1992, kdy vyšel první díl, který coby zakladatel budoucího žánru akčních adventure vtrhl do herního světa na nováčka až nezvykle dravě. V následujících třech letech pak vyšly další dva díly - AitD2 roku 1994 a o další rok později i AitD3. Komerční úspěch všech tří částí se pohyboval od průměrného až po vysloveně nadprůměrný a nic nevadilo, že si všechny díly byly podobné jako vejce vejci.

Průlom v této stejnojakosti představuje až díl čtvrtý, tedy ten, který se tu dneska chystám rozpitvat. Podobnosti s jeho třemi předchůdci se omezily snad už jen na dvě věci - stejný zůstal hlavní hrdina a stejná zůstala náklonnost autorů ke strašidelné atmosféře. A protože právě atmosféra je bezkonkurenčně nejsilnějším místem posledně narozeného AitD, začnu s popisem hry právě u ní…

Aby vaše představa o Alone in the Dark: The New Nightmare byla co nejdokonalejší, měli byste teď zavřít oči a představovat si všechno to, co tu budu líčit. Bohužel asi můžete mít jen těžko zároveň zavřené oči a přitom si číst následující řádky, takže si to prostě zařiďte, jak chcete… hlavně už mě nechte začít…

Představte si temnou noc. Prudký déšť buší do rozmoklé hlíny a rve trávu na kusy, blesky křižují oblohu a ohlušující rachot hromů tomu všemu dodává zvukovou kulisu, jakou by nedokázal vystřihnout ani ten nejsehranější symfonický orchestr. Kamera pomalu najíždí skrz stromy a keře dál, až se větve rozhrnou a celý výhled zakryje impozantní silueta domu. Ačkoliv víme, že to má být venkovské sídlo jakéhosi starého rodu, zvenčí budova připomíná spíš zámek - spousta křídel, spousta věžiček a spousta vysokých oken, za nimiž lze tušit cokoliv, jen ne přítomnost hodných lidí. Při pozornějším pohledu odhalíme, že v domě nejspíš hodně dlouho nebydlí nejen hodní lidé, ale pravděpodobně vůbec žádní - zchátralost prosakuje jeho zdmi jako všudypřítomná plíseň a dovádí tak celkově zpustlý dojem takřka k dokonalosti. Zdálo by se, že dům působí už z dálky dostatečně odstrašujícím dojmem na to, aby bylo komukoliv jasné, že za proniknutí mezi jeho zdi draze zaplatí, ale znáte to - zase se našel někdo, kdo svoje instinkty neposlechl.

Tím někým je náš starý známý - Edward Carnby. Ne snad že by ho už omrzel život a chtěl s ním skoncovat zrovna na tak patetickém místě, jakým opuštěné domy bývají, ale měl k tomu veskrze praktický důvod. Dozvěděl se totiž, že jeho dlouholetý kolega a přítel Charles Fiske už není mezi živými, přičemž okolnosti jeho smrti se jeví být víc než podivné. Když totiž najdete někoho s rozsápaným hrdlem ležet na ostrově s mnohoslibným názvem Shadow Island, nedá se to omluvit tím, že si sem dotyčný jen přijel uspořádat své věci a spáchat sebevraždu. Edward z toho má zhruba stejný dojem, a tak se rozhodne opustit útulný nepořádek své kanceláře a vydat se do míst, kde nebožtík strávil poslední chvilky svého života. Pokud se chcete pokusit být mu alespoň trochu nápomocní, stačí zvednout hozenou rukavici a vydat se za pátráním po nebezpečných tajemstvích s ním. Mějte ale na paměti, že vaše bedra budou muset být zatraceně široká, aby unesla všechno to, co na ně přijetím takového úkolu naložíte…

Kromě Edwarda máte možnost vybrat si i druhou alternativu, s níž se dá hra projít - má podobu sličné mladé dámy jménem Aline Cedrac a nepředstavuje jen vizuální změnu hrdiny na hrdinku, ale nabízí trochu jiný způsob hraní, který se odvíjí už od toho, že se po úvodní animaci ocitne každá z postav na jiném místě. Během postupu ve hře se pak Edward i Aline občas setkávají, navzájem si pomáhají a v pravidelných intervalech se ujišťují o tom, zda je ten druhý ještě naživu. Pro mě osobně nebyla volba postavy žádným dilematem, protože Aline mi za krátké úvodní intro k srdci přirůst nedokázala, zatímco Edwarda jsem už brala jako starého kamaráda, o kterém se ví, že je na něj spoleh. Kupodivu v tom ani nehraje roli sexuální orientace, protože jsem se se stejným přístupem setkala i u mužských hráčů, ačkoliv by se dalo čekat, že pohled na atraktivní dívku v těsných džínách jim bude po chuti víc než pohled na tvrďáckého týpka v koženém kabátě.

Ať už se však rozhodnete pro kteroukoliv z postav, začnete své dobrodružství v domě, o němž byla řeč už na začátku článku. V jeho interiérech strávíte zhruba polovinu hry, takže stojí za to si o něm říct něco bližšího. Asi nejvýstižněji ho lze popsat slovem "bezútěšný". Zatímco některé místnosti působí celkem normálním dojmem obydlených prostor, jiné zavánějí neidentifikovatelným zlem a rituály té nejčernější magie. Labyrint chodeb a místností pospojovaných pozamykanými dveřmi, točitá schodiště potažená prošlapanými koberci, půdní prostory, kde v temnotě za trámy a bednami tušíte něco, co si ani nechcete podrobněji představovat… a to všechno z polovičky pokryté pavučinami a prachem a z druhé polovičky obestřené zlověstným oblakem pochmurnosti. Kromě domu se později podíváte i do jeho blízkého okolí, do podzemní laboratoře a poslední třetinu hry strávíte v takzvaném World of Darkness, který silně připomíná kreace vytvořené filmovými Vetřelci. Ačkoliv jde o jeskynní prostory, dali si autoři práci s tím, aby vytvořili různorodý design, kde bude mít vaše oko vždycky na čem spočinout.

Počítám však, že víc než na popis přírodních krás Shadow Islandu jste zvědaví na popis jeho obyvatel. A dobře děláte, protože tyhle zrůdičky jste snad ještě nikde jinde vidět nemohli. Zezačátku na vás ze stínů vyskakují jen slabší protivníci - psi, zombie a pavoukovitá stvoření, která mají nepěkný seznamovací rituál začínající skokem z trámu u stropu a končící přisátím k vašemu obličeji. Později se k nim ještě připojí nohatí zobatci, mrchy se škorpióním ocasem a další a další. Mezi nimi se občas zjeví někteří unikátní jednici jako obrovský křídlatec, kterého potkáte v jedné části domu, ale z pochopitelných důvodů vám neřeknu, v které… jinak byste si jeho přítomnost pořádně neužili.

A garantuji vám, že pocitům strachu se při hraní nevyhnete, a to ani v případě, že jste otrlý divák hororů, přivyklý pohledu na odřezávání končetin, vytahování střev z jejich úložného prostoru nebo vyskakování vraždících bestií zpoza každého rohu. Dokonalost AitD4 totiž spočívá v tom, že ačkoliv s jistotou víte, že na tomhle místě se objeví to zatracené monstrum, tak se ho se stejnou intenzitou leknete i podruhé či potřetí, kdy tudy procházíte. Nemalou měrou se na tom podepisuje i zvuková stránka hry, protože když za zvuků vrzající prkenné podlahy procházíte sešeřelou chodbou a z jedné z postranních chodbiček na vás vykoukne zombie, jejíž zjevení je doprovázeno zařváním, při němž tuhne nejen krev v žilách, ale i všechny ostatní tělní tekutiny mění své skupenství z kapalného na pevné, pak se nadskakování v křesle ubráníte jen těžko.

Asi stejně těžko, jako byste se ubránili oněm zmiňovaným protivníkům, kdybyste na to nebyli patřičně vybaveni. Začínáte sice jenom s pistolkou (v případě Aline pouze s baterkou), ale později přibude tříhlavňovka, raketomet, granátomet a plasmomet, a ke konci najdete ještě lightning gun a fotoelektrický pulsar (zatímco Aline se může ohánět například efektním vrhačem disků). Všechny zbraně i jejich munice jsou přitom soustředěny do jednoho oddílu inventáře, ostatní tři oddíly tvoří sebrané předměty, sebrané dokumenty a zápisník na poznámky. Co se týče samotných soubojů, funguje to tak, že zmáčknutím jednoho tlačítka zbraň vytáhnete a druhým tlačítkem střílíte. S automatickým změřováním je vcelku hračkou sejmout kohokoliv a cokoliv v pár vteřinách, pokud víte, která ze zbraní je právě v tomhle případě ta nejúčinnější. Občas se sice stane, že vyjdete z pokoje a zaútočí na vás cosi, co nevidíte (a není to proto, že by to ovládalo umění neviditelnosti, ale prostě proto, že je to za rohem), ale krokem vpřed či vzad se to snadno spraví. Nepříjemné jsou v tomto kontextu snad jen delší nahrávací doby mezi jednotlivými obrazovkami, což je ovšem nejspíš daň za vizuální podobu hry.

O té se už nijak široce rozepisovat nebudu, protože jednak jsem to učinila už v prvních dojmech (kde si můžete přečíst podrobný rozbor světelných efektů, kruhů na vodě i vrtícího se pozadí hlavní hrdinky) a jednak jsem se vám to snažila přiblížit už v odstavcích popisujících atmosféru hry. Faktem je, že až na ne moc dobře vykreslená pozadí vypadá AitD4 úchvatně a kdo by chtěl tvrdit něco jiného, s radostí se s ním pohádám. To, že se hrdinové či jejich zbraně občas zanoří do zdi, je sice vada na kráse, ale koho to zajímá, když se zrovna chystáte vpadnout do místnosti, kde očekáváte valnou hromadu zombíků?

Protože jsem se až doteď nevyjádřila o ničem, co by mi na téhle hře nějak výrazně vadilo, nastává konečně čas, kdy je o tom třeba ztratit pár slov. První, slabší výtkou by bylo to, že značná část první poloviny hry, která se odehrává v domě, se skládá z objevování klíčů a následného pobíhání po domě ve snaze najít k těm klíčům ty správné dveře. Puzzly, které při tom budete muset rozlousknout, se až na jednu či dvě výjimky dají považovat za logické, a pokud se tedy někde zaseknete, můžete si být jistí, že jste někde přehlédli nějakou stopu nebo že jste málo podrobně prohlíželi dokumenty v inventáři. Bloudění po domě se ale nevyhnete, a to ani za předpokladu, že zacházení s mapami je vaše hobby - mapa v AitD4 navíc není nijak extrémně komfortní, nedá se do ní například zapisovat (za což bych si osobně klidně pár desítek korun připlatila :-)).

Druhá připomínka je o něco zásadnější a týká se poměru akce a adventure. Zatímco v prvních dvou třetinách hry převládá adventurní náplň a potvory slouží spíš ke zpestření, od doby, kdy sejdete do podzemních prostor, se hra zvrhává v hodně akční záležitost, což mě, jakožto příznivce adventure, opravdu nemůže potěšit. Poslední část hry už se de facto jen snažíte probíhat územím z jednoho konce na druhý, abyste se dostali na místo, kde se odehraje finální souboj. Cestou musíte pokosit poměrně velké množství stále znova se generujících potvor a výsledek se pak začíná nebezpečně podobat third-person akci, kde vítězí ten, kdo má hbitější prsty a větší zásobu lékárniček. I proto nijak nepotěší, že hra nedisponuje standardním systémem ukládání, ale na druhou stranu to není nic, co by stálo za strhávání procent v závěrečném hodnocení. Ukládat sice můžete jen pomocí speciálních amuletů, ale těch je ve hře takové množství, že těsně před finálním soubojem jsem jich měla v inventáři kolem třicítky. Ani argument, že se po nahrání pozice objevíte jinde, než jste stáli při ukládání, nemá moc velkou váhu - vracet se musíte vždy maximálně jednu či dvě obrazovky, což nepovažuji za nijak náročnou proceduru.

Když si to tedy dám všechno dohromady, vychází mi z toho jediné rozuzlení - AitD4 se stává králem hororových her na PCčku a široko daleko nevidím nikoho, kdo by ho v brzké době mohl připravit o trůn. Nic dalšího není potřeba říkat.

PS: Pokud by vám v této recenzi chybělo povídání o jakémkoliv aspektu AitD4, můžete se zkusit podívat sem, kde se rozkládá článek s prvními dojmy, v němž se mluví o spoustě věcí, na něž se už tady nedostalo.

PS1: A pokud by vám devět screenshotů přítomných u tohoto článku bylo málo, mrkněte se sem, kde je pro vás připravena třicítka dalších, chronologicky sestavených do obrázkového příběhu.

Alone in the Dark: The New Nightmare

Výrobce:	Darkworks/Spiral House
Vydavatel:	Infogrames
Distribuce v ČR:	Dynamic Systems
Oficiální homepage:	us.aloneinthedark.com

Minimální konfigurace:	Pentium II 300 Mhz, 64 MB RAM
Doporučená konfigurace:	Pentium II 300 MHz, 128 RAM
3D karty:	ne
Multiplayer:	ne

Verdikt:

Nový král survival hororu, jehož sesadit z trůnu bude zatraceně těžké.

Hodnocení

88%