Poslouchat nerovná se naslouchat. Víme, proč je dobré se to naučit

Touha po sdělování pocitů, zážitků a informací je přirozená. U některých lidí je tak silná, že stále mluví a nedají druhým téměř žádný prostor. Pokud je pustí ke slovu, místo naslouchání si připravují, co řeknou potom a druhého nevnímají. Je to váš problém? Víme, co s tím dělat.

Ilustrační snímek | foto: Depositphotos

Za neschopností naslouchat často stojí přílišná upovídanost. Ta se však překvapivě netýká jen žen, ale také řady mužů. Naučit se zkrotit ji a naslouchat druhému není snadné, ale vyplatí se to.

Proč se naučit naslouchat

Umění naslouchat upevňuje vztahy, člověk díky němu získává důvěryhodnost i oblibu. Umožňuje druhé lépe poznat a získávat více informací. Správným nasloucháním lze předejít mnoha nedorozuměním i hádkám. Kdo naslouchá, neřekne nic, čeho by později litoval. Na rozdíl od upovídaného jedince má čas na utřídění si myšlenek i na přemýšlení o tom, co řekne.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

Naslouchání je způsob, jak dát druhým najevo svůj zájem o ně. Je příjemnější trávit čas s někým, kdo naslouchá, než s tím, kdo příliš mluví.

Příčiny upovídanosti

Někteří lidé mají nutkavý pocit sdělovat své postoje, názory a pocity. Tito lidé buď mluví hlavně o sobě, nebo pomlouvají druhé a pitvají se v jejich problémech. Mnozí přistupují ke konverzaci jako k soutěži, ve které vítězí ten, kdo toho řekne nejvíce.

Jsou přesvědčeni, že přílišným mluvením se prosadí a získají druhé lidi na svoji stranu. Ve skutečnosti je unaví záplavou informací, na které nemají možnost reagovat. Dalšímu střetu se budou chtít raději vyhnout.

Další častou příčinou přílišného mluvení je strach z ticha, které v někom vzbuzuje nervozitu, cítí se nesvůj. Snaží se ho přehlušit mluvením. Nepřemýšlí o tom, co říká. Cílem je, aby se mluvilo a nebylo ticho.

Jak správně naslouchat

• Prvním krokem je méně mluvit, neskákat druhému do řeči a dát mu možnost vyjádřit své myšlenky.
• Následně je třeba naučit se pozorně poslouchat, co ten druhý říká, a sledovat řeč jeho těla. Není to snadné, zvláště pro upovídaného člověka, který je zvyklý okamžitě ze sebe vychrlit svůj názor.
• Neobejdete se bez pořádné dávky trpělivosti. Vedle ní je třeba dávat najevo, že člověk nejen slyšel, ale také rozuměl.
• Pokud nasloucháte aktivně, měli byste skutečně rozumět tomu, co říká ten druhý. Jestliže nerozumíte, doptejte se.
• Cílem aktivního naslouchání je vedle vzbuzení pocitu zájmu také vyjasnění ní daného problému.

Slyšet neznamená naslouchat

Naslouchání neznamená pouze slyšet druhého. Ten, kdo pouze slyší, může mlčet, nechat ho mluvit a neskákat mu do řeči, ale nemusí ho zajímat, co ten druhý říká, jeho slova vnímá pouze jako okolní zvuky, například hluk projíždějících aut.

Naopak toho, kdo naslouchá, zajímá, co říká ten druhý. Soustředěně poslouchá, o čem mluví. Vnímá intonaci jeho hlasu a všímá si řeči jeho těla.

Ani poslouchání ještě neznamená naslouchání. Posluchače vůbec nemusí zajímat to, o čem ten druhý mluví. Vnímá, že něco říká, a touží po tom, aby konečně přestal. Jelikož si ho nechce znepřátelit, občas přikyvuje, aby mu ukázal, že ho poslouchá. Na jeho pochybnosti o tom, zda ho vnímá, mu odpovídá větou typu: „Jo, vždyť tě poslouchám.“

Naslouchající naopak pozorně a se zájmem sleduje, co druhý říká. Pokud pouze soustředěně naslouchá, ale nevyjadřuje ani svůj názor, ani pocity, jedná se o pasivní naslouchání. Při tom aktivním není posluchač jen příjemcem informací. Dává tomu druhému také zpětnou vazbu, vyjadřuje své názory a pocity, řeší s ním dané téma.