O čem bude prosincová novinka v Dejvickém divadle?
Ráda říkám, že je to zkrátka taková „havelkovina“. Tedy takový specifický tvar, o kterém nechci příliš prozrazovat. Jako předlohu jsme si vzali tragédii Hernani, jednu z prvních her Victora Huga. Napsal ji v mladém věku a ve své době byla velice revoluční, určená pro mladé obecenstvo. Celá je napsaná v alexandrínu. Původní hra pojednává o cti a lásce a my se nějakým způsobem pokoušeli zpracovat, jak takové hodnoty fungují dnes. Hugo byl za mlada velký romantik, takže i jeho hra je velice romantická, ovšem ne ve smyslu nějaké „večeře při svíčkách“. Zkoumali jsme funkčnost takového revolučního, ale zároveň něčím starého tvaru v kontextu dnešního světa a pojetí divadla. Jinak ale musím mlžit, abych neprozradila moc.
Původní děj Hugovy hry tam tedy bude patrný?
Je tam poměrně patrný. Diváci si užijí i krásně znějící alexandrín. Bylo přitom docela těžké jej dostat do úst a do hlavy. Text jsme ale krátili, původní hra totiž obsahuje monology rozepsané i na šest stran. Příběh se nám ale, tedy aspoň dle mého, podařilo předat.
Bitva o Hernaniho Novinka Dejvického divadla má premiéry v sobotu 2. a v pondělí 4. prosince. V režii Jiřího Havelky se zde vedle Antonie Formanové představí Martin Myšička, Vladimír Polívka, Lenka Krobotová a dále Havelkovi studenti z DAMU. Novinka vychází z kdysi skandální hry Victora Huga nazvané Hernani, jejíž uvedení v roce 1830 podtrhlo rozpor mezi klasicismem a romantismem. Tento střet bývá označován právě jako „Bitva o Hernaniho“. |
Už jste trochu naznačila, že režisér Havelka je znám netradičními divadelními postupy. V Dejvickém divadle takto hrají třeba jeho experiment Vražda krále Gonzaga. Čeká tedy nyní diváky klasická činohra?
Také (smích). Diváky čeká klasická i neklasická činohra. A dále určitá autenticita, se kterou Jiří Havelka taktéž velice rád pracuje. Autenticita v kombinaci s činohrou 19. století i tou dnešní.
Původní hra Hernani vzbudila velkou nevoli, dá se něco takového očekávat i nyní?
Určitou míru pobuřování jsme zde různými způsoby zkoušeli; něco fungovalo lépe, něco hůře. Opět nechci prozrazovat, ale jisté náznaky tam jsou. V rámci studia jsme zhlédli i film, který ukazoval, co se vlastně dělo, když Hernaniho poprvé uvedli. Tehdy v hledišti došlo i na fyzické boje mezi konzervativními a progresivními diváky. Starším vadilo leccos včetně alexandrínu, mladší zase oceňovali, že Hugo mluví jejich hlasem a otevírá novou formu. Tohle všechno jsme rozebírali a nějak se to do výsledné inscenace snažili zapracovat.
 |
Koho v novince hrajete?
(smích)To také nemohu úplně prozradit. Ale jsem chvílemi samozřejmě i sama sebou. To právě spočívá v té autenticitě, o které jsem mluvila předtím.
Od nové sezony jste se stala členkou souboru. Splnil se vám sen?
Vlastně ano. Už jsem tu delší dobu nějakým způsobem působila, třeba i jako šatnářka nebo věrná divačka. Bylo mi ve zdejším divadle a mezi jeho lidmi prostě dobře. Když se nás ještě na DAMU ptali, kam směřujeme, tak jsem tehdy o angažmá neuvažovala, ale věděla jsem, že kdyby to přišlo, nejraději bych byla právě tady. Právě v Dejvickém divadle by mi bylo nejbližší usadit se a zavázat se. Angažmá je totiž jistou stabilitou, ale taktéž závazkem.
Nyní jsem už po škole, profesně docela zaběhlá, práce mám víc a víc. A když jsem pevnou součástí souboru, zkoušení poznávám ještě z jiného úhlu. Dejvické divadlo je pro mne na prvním místě. Ale zároveň jsem vděčná, že mám i přes angažmá možnost natáčet. Čeká mne totiž nyní velký projekt před kamerou. A jsem moc ráda, že se mnou do angažmá nastoupila Anička Fialová, moje nová kolegyně.
Zmínila jste šatnářku. To vlastně jako úvodní předstupeň hezky zapadá do vašeho postupného vývoje v Dejvickém divadle: Nejdříve premiéra v komorním Anti.kvariátu, pak loni malá role přímo na scéně (Každý má svou pravdu), následně letos na jaře velká role (Kde je ta ryba?) a nakonec angažmá. Byl to vědomý proces?
(smích) To je opravdu shoda okolností, i když to tak asi nepůsobí. Nebyl to žádný můj vykonstruovaný plán, ale náhoda. První hereckou zkušenost jsem měla úplně jinde. Ale mohu vyplnit ještě jeden mezistupínek: poprvé jsem se na dejvickém jevišti objevila jako host v rámci improvizace Simony Babčákové.
Tam mne viděl hrát umělecký šéf souboru Martin Myšička a následně mne oslovil. Myslím, že až po této improvizaci navrhl, abych hrála v Anti.kvariátu v představení Játra. Ono to sice působilo jako rodinný byznys, když tuto hru napsal můj dědeček, režírovala sestra a dramaturgovala moje maminka. Abych se tam jako čtvrtý člen rodiny přibrala já, byl ovšem právě až Martinův nápad.
Antonie Formanová Narodila se v roce 1998. Absolventka DAMU se stále více prosazuje v divadle i před kamerou. Je držitelkou Českého lva za výkon ve filmu Okupace (2021), dále zaujala v televizním projektu Dukla 61 (2018) či snímku Balada o pilotovi (2018). Od roku 2023 je členkou souboru Dejvického divadla, kde už předtím hostovala. Je dcerou herce a divadelníka Petra Formana. |
Vy jste ovšem studovala katedru alternativního a loutkového divadla, věnovala jste i pohybovým představením. Přesto jste tedy směřovala k činohernímu angažmá?
Jak říkám, angažmá nebyl primárně můj sen. Chvíli jsem se mu i vnitřně bránila, protože mne bavilo zkoušet si různé formy divadla. Styl Dejvického divadla mne ale něčím stále oslovoval a vliv měla i velikost divadla, která má blízko k filmovému herectví. Proto mne to sem nejvíce táhlo. Ovšem letos jsem měla i loutkovou premiéru a vstupem do angažmá si rozhodně nezavírám možnosti k jiným žánrům.
Zmínila jste velký další velký projekt, co vás čeká. Co to bude?
Vedle nynější premiéry začnu hned vzápětí natáčet minisérii Dcera národa, kterou bude režírovat režisér Matěj Chlupáček společně s režisérkou Cristinou Grosan. Já budu hrát přímo onu Dceru národa, tedy Zdeňku Havlíčkovou, dceru Karla Havlíčka Borovského. Natáčet se bude během prosince a ledna.
