„Žijeme v malém domečku. Od mala mne baví tvořit a s dětmi ještě teď o to víc, že tvoříme spolu a děti vidí, že věci mají svůj příběh,“ popisuje Petra dvoji motivaci.
Považuje za důležité, že i starému nábytku lze dát druhou šanci a bude sloužit další roky dál. Poté, co vystudovala s červeným diplomem Českou zemědělskou univerzitu v Praze a začala se snažit o doktorát, přerušila studium a odjela na Nový Zéland a do Austrálie.
Kutíte doma, v dílně i na zahradě? Pochlubte se a honorář vás nemine |
Po návratu se však s mateřstvím usadila. Výsledek? Pět dětí ve věku 2, 4, 6, 8 a 10 let. A věčný sprint mezi plenami a kontrolou domácích úkolů střídá se starou vášní, která ji odmala neopustila.
Jen s asistencí hejna pomocníků. „Děti se nebojí vrtačky, brusky nebo horkovzdušky. Mají své sekerky velikostí podle věku, navíc mi koukají přes rameno. Naučila jsem se totiž v grafickém programu, a tak vyrábím různé svatební pozvánky a narozeninová přáníčka, a tak z nich už jsou zkušení grafici,“ říká.
Ale nejvíc je těší pracovat rukama, a tak se zapojují do toho, co mámu nejvíc baví. Tedy renovovat starý nábytek. „Začalo to starým stolkem po babičce. Navíc jsem v inzerátu uviděla dvě navlas stejná křesílka, jaké děda s babičkou používali. To mne úžasně vracelo do dětství,“ popsala. A pak se to rozjelo.
Objevily se další a další inzeráty „za odvoz“ a přeměn začalo přibývat. „Takže mezi hraním, vařením, učením, tréninky, kroužky a školou si brousíme a natíráme, popisuje.
„Manžel je ajťák, ale naštěstí má pochopení pro moji vášeň. A když mne chce potěšit, ví, že neudělá chybu, když mi přinese šmirglpapír nebo nové vrtáky.“
