RECENZE: Hodiny aneb velké sólo pro tři ženy na pokraji šílenství

V Česku známá a oblíbená americká sopranistka Renée Flemingová iniciovala vznik operní novinky Hodiny, podle filmu s Meryl Streepovou. Sobotní přenos z Metropolitní opery do kin nabídl hned několik skvělých výkonů.

Flemingová se na jevišti Metropolitní opery naposledy objevila před pěti lety ve Straussově Růžovém kavalírovi, nyní slavila comeback jednak jako představitelka jedné z hlavních rolí, jednak jako iniciátorka vzniku samotného díla, které zkomponoval Kevin Puts, nositel Pulitzerovy ceny za svou operní prvotinu Tichá noc.

Kevin Puts: Hodiny

70 %

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 10. prosince

Jeho čtvrtá opera Hodiny vychází jednak z románu Michaela Cunninghama, jednak z filmu uvedeného roku 2002, v němž Meryl Streepová, Nicole Kidmanová a Julianne Mooreová vytvořily postavy žen v mezních psychických stavech.

To v operním žánru nebylo v minulosti nic neobvyklého, ale tady jde o současnost, či téměř současnost. Jedna z žen je historická postava, spisovatelka Virginie Woolfová, další pak nakladatelka Clarissa Vaughanová a konečně žena v domácnosti Laura Brownová.

Jejich příběhy se odehrávají v jednom dni, ale v různých letech 20. století, ženy spojuje i téma sexuální orientace, a do jisté míry román Woolfové Paní Dallowayová.

Hudba, kterou skladatel Kevin Puts napsal na libreto Francesca Greg Pierce, by se dala popsat jako impresionisticky barvitá a jemná, obratně instrumentovaná, snažící se vystihnout každou z postav, občas proložená moderními rytmy anebo, konkrétně na začátku druhého dějství, minimalistickými repeticemi, možná jako odkaz na soundtrack Phila Glasse k filmové verzi. Umí se vzepnout i k emocionálním vrcholům, aniž by vyzněla jen jako hluk.

Rozdílné světy tří žen znázorňuje i pohyblivá scéna v inscenaci režiséra Phelima McDermotta - elegantní apartmá Clarissy roku 1999, barevná kuchyně Laury roku 1949 a potemnělý příbytek s dominantním psacím stolem Virginie roku 1923. Všechny se mohou na jevišti objevit současně, stejně jako všechny ženy mohou současně vyzpívat své emoce - jen v opeře je něco takového možné, film ani kniha takové stupňování účinku neumožňují.

Hvězdné trio pěvkyň

Renée Flemingová má i ve 64 letech svůj hlas pod kontrolou, spolehlivě vyzpívá i všechny výšky - úctyhodný výsledek dokonalé pěvecké techniky, kterou si udržuje celý život. Aspoň v přenosu to tak působilo. Na druhou stranu před kamerou bylo víc než zjevné, že herecky jakoby se nemohla rozhodnout, jestli se má do postavy víc ponořit, nebo být stále Renée Flemingovou, která předvádí něco perfektního.

Až ve vrcholné scéně, kdy se její hrdinka marně snaží zabránit na AIDS umírajícímu příteli Richardovi, aby si vzal život, jakoby konečně vystoupila „z kůže“ Flemingové a stala se Clarissou. Mimochodem, Kyle Ketelsen hrál a svým měkkým, tvárným barytonem zpíval svou roli nesmírně opravdově, člověk mu věřil jeho utrpení. Dost upozaděna je role Clarissiny životní partnerky Sally, kterou hrála Denyce Gravesová, ale moc z ní vytěžit nemohla.

Sopranistka Kelli O’Hara, známá více z Broadwaye, která si nicméně v Metropolitní opeře už zahrála třeba Despinu v Mozartově opeře Cosi fan tutte, ztvárnila Lauru jako navenek uhlazenou, ale nervózní ženu, prožívající traumata, o nichž rodina neví, a kterou před sebevraždou zachrání mateřský instinkt. Vedení hlasu bylo perfektní a k nerozeznání od kolegyň, špičkových operních pěvkyň.

Nicméně asi nejsilnější dojem z celého večera zanechala mezzosopranistka Joyce DiDonato coby Virginia Woolfová. Senzitivní v každém gestu, v každém pohledu a záchvěvu tváře a samozřejmě v každém odstínu svého opalizujícího hlasu s nekonečnými výrazovými možnostmi, vytvořila studii ženy, pomalu propadající šílenství, ale ještě předtím nacházející slova díků oddanému manželovi (tenorista Sean Panikkar) a vyústění svého slavného románu. Sebevražda, kterou Woolfová spáchala roku 1941, už v díle zachycena není.

Režijní berličkou bylo polopatické ilustrování děje skupinou tanečnic, které spíše odvádělo pozornost od intimních dějových linek. Opera končí setkáním všech tří žen mimo čas a prostor a jejich závěrečným tercetem, který asi měl být jakousi katarzí, ovšem nebylo moc jasné v jakém slova smyslu.

Každá opera může znásobit emoce předlohy, kterou ale zase současně zjednodušuje, zákruty třeba zrovna románu nemůže postihovat. Člověk tedy konec Putsovy opery Hodiny může brát tak, že sdílení negativních prožitků, jež napomůže při znovuhledání duševní rovnováhy, je právě onou katarzí.