Péče o pleť a zkrášlování zaváněly minimálně v 50. letech nenáviděnou buržoazií a příliš nesouzněly s ideálem socialistické ženy, která měla být přirozená a navlečená do montérek či alespoň zástěry. Ideologie nám však touhu se líbit z hlavy nevytloukla.
Řasenka zvaná plivník
I zde se tak dostala ke slovu proslulá česká lidová tvořivost. „Oči i obočí jsme si barvily vypálenou sirkou,“ vzpomíná jednaosmdesátiletá Marie. Řasám se pak podle ní dodával objem pomocí krému na boty a štětce nebo kartáčku na zuby.
Barva na řasy se později dala sehnat v drogerii. Protože byla tuhá, musela se před použitím smíchat s vodou. Ne náhodou se jí přezdívalo „plivník“. Slepence lidově zvané muší nebo chroustí nožičky se pak rozčesávaly malým hřebínkem, ale i špendlíkem nebo jehlou. Výtvarnými pomůckami se zase nanášely tekuté oční linky, protože vhodné štětečky nebyly k sehnání.
KVÍZ: Tak jsme tady žili. Otestujte své znalosti života za komunismu |
A krycí kosmetika? Tu si zlaté české ručičky hospodyněk, úřednic i televizních hlasatelek vyráběly smícháním dětského pudru s pigmentem. Až na přímluvu filmových studií na Barrandově začal Ústav lékařské kosmetiky v 60. letech produkovat krycí make-up Dermacol. Make-up mu tehdy samozřejmě nikdo neřekl. Všechny podobné přípravky jsme překřtily na „dermakol“.
Vizážistka Olga Knoblochová, přezdívaná lady Dermacol, jej původně s kolegy vyvinula pro malou holčičku, která měla v obličeji velkou pigmentovou skvrnu. Pro herečky, hlasatelky a později i běžné ženy se začal vyrábět v deseti odstínech.
Mimořádně účinný make-up, který dokázal z tváře nositelky vytvořit tak trochu hliněnou masku, to dotáhl až do Hollywoodu, kam byla v roce 1969 prodána licence na jeho výrobu. Používaly ho tak i hvězdy světového formátu a Barrandovu údajně plynuly z licence miliony ročně.
Československo, přítel Diora
V polovině 70. let otevřela v Pařížské ulici v Praze své brány prodejna Dior. Ceny tu měli vskutku západní, i přesto se s dychtivými zákaznicemi dveře netrhly. O dekádu později začal národní podnik Astrid vyrábět licenční produkty Dior.
Kromě parfému Diorella se tak na pultech – nebo spíš pod nimi – objevilo i pár barevných rtěnek. „Československo patří k dobrým zákazníkům firmy Dior a po Sovětském svazu je největším odběratelem mezi socialistickými zeměmi,“ hlásal tisk v roce 1985.
RETRO: Živé květy nebo Duch Moskvy. Čím jsme „voněli“ za socialismu |
Péči o pleť, nohy, ruce i boty pak zastaly krémy z Ústavu lékařské kosmetiky. Mnoho lidí spoléhalo na Indulonu v hliníkové tubě a ti šťastnější na Niveu v charakteristických modrých placatých nádobkách. Na počátku 70. let ke klasickému krému přibylo i tělové mléko.
„Má širší aplikaci, doporučuje se k pěstění celého těla, jemuž dodává vláčnost, hebkost a jemnost,“ psalo se v časopise Praktická žena v roce 1974. Pro zralou pleť tu byl mandlový nebo norkový krém a na rty jelení lůj, který se prodává dodnes.
Někdy ovšem nezbylo než sáhnout po variantě „co dům dal“. „Obličej jsme si někdy hydratovali a promašťovali i vepřovou kůží. Byla to levná a dostupná možnost,“ líčí sedmdesátiletá Jarmila.
Luxusnější kosmetiku jsme sháněli budťo v Tuzexu, nebo si ji vozili ze zahraničí – z NDR, Maďarska nebo Polska. Někdo se takto odměnil ovocnými mýdly, krémem Creme 21 nebo Camille, jiný třeba perleťovou rtěnkou nebo oboustrannými tužkami na oči. V 70. a 80. letech byla tuzexovým hitem mramorová mýdla a velkou oblibu si získala i kosmetika značky Fa nebo líčidla Astor a Max Factor.
