Dalo by se jistě diskutovat, co by na takovém koncertu mělo zaznít, jestli se program má nějak přímo vztahovat k tématu boje za svobodu, a jak, aby výsledek nebyl povrchně plakátový. V první části středečního večera v pražském Rudolfinu zazněly dílem rozpustilé a hravé, dílem zasněné i pochmurné písně Maurice Ravela a Bély Bartóka s názvy jako Probuzení nevěsty, Který nápadník se mi vyrovná, Veselá serenáda pro námluvy či naopak Ve vězení či Staré nářky. V další části pak následovala Symfonie č. 9 Gustava Mahlera, dílo, v níž se duchovní rozměr mísí s grotesknem, vzdorem, bolestnou i hněvivou ironií.
Všechny symfonie tohoto skladatele se přirozeně dají v obecné rovině vnímat jako hymny oslavující lidství. Tu poslední, s číslem 9, jistě nejen Arnold Schönberg, citovaný v tištěném programu, považoval za dílo transcendence, za hranici, kterou již nelze překročit, neboť ti skladatelé, kteří napsali devátou, stáli už blízko onoho světa, a zanechali tak hádanku, jejíž rozluštění nemá žijící jedinec vědět. Možná jsou to právě lidskost a touha po obyčejném, někdy vzdáleném štěstí, co by mohlo spojovat stručné a prosté, byť umělecky zpracované písničky s osmdesátiminutovým Mahlerovým kolosem…
Blíží se Variace. Karlovarský festival se znovu spojí s Českou filharmonií |
Sada písní nebyla dlouhá, trvala přibližně čtvrt hodiny, ale Magdalena Kožená, pro niž zpívaná poezie byla vždy oborem, v němž vynikala, citlivě a kultivovaně odstínila každou z těchto drobností. Zvláště Ravel, v němž mohla uplatnit svou francouzštinu, vyzněl půvabně.
Mahler, který ve své poslední symfonii zůstal na instrumentální půdě, nevyužil sbor ani sólisty, pak zapůsobil jako lavina emocí, které zpaměti dirigující sir Simon Rattle kočíroval s viditelným zaujetím a tvaroval hudbu takt po taktu. Skvěle soustředěný orchestr četl jeho gesta bezvadně, hrál srozumitelně, takže každý nástroj byl sólistou a všechny současně tvořily celek, jak by to mělo být. Provedení mělo mohutnost, ne však povrchní, ale hlubokou, jež vyústila až do závěrečného oduševnělého pianissima.
A protože v hudbě si člověk může představovat cokoli, nezávisle na autorovu úmyslu, mohla to být lidská duše mizící do všehomíra nebo nekonečnost dějin, plných vážnosti, vzdoru i bizarního tance na sopce. Ostatně Rattle sám na orchestrálním webu citoval jednoho ze svých mentorů, podle nějž Mahler do určitých částí symfonie vložil vše, co nenáviděl na Rakousku a Vídni té doby...
Každopádně ať byl dramaturgický záměr večera jakýkoli, interpretace odpovídala jeho významu.
