Jádro repertoáru České filharmonie spočívá v košaté hudbě romantické a mladší, pro niž má orchestr největší dispozice, nicméně zdánlivá jednoduchost či přímočarost hudby 18. století může být inspirativní i při interpretaci oněch rozkošatělých autorů.
Proto je dobře, že u orchestru hostují též specialisté na starou hudbu, jako je Ital Giovanni Antonini. Ten proslul především coby zakladatel barokního ansámblu Il Giardino Armonico, ale jeho zkušenosti využívají i „standardní“ symfonické orchestry.
Česká filharmonie tentokrát vystoupila až v druhé polovině večera. Tu první poskytla České studentské filharmonii, složené z mladých muzikantů, které lze považovat za jakousi základnu, z níž se jistě mohou rekrutovat i potenciální noví členové České filharmonie. Jejich výkon v Mozartově Symfonii č. 40 g moll, jež patří ke skladatelovým vrcholným dílům, a vyznačuje se pochmurnou náladou, byl velmi sympatický.
Mladí, kteří se uvedli v malém obsazení, byli očividně perfektně připraveni, hráli pečlivě, a soustředěně a s lehkostí, odezva na dirigentova gesta byla pohotová, dařilo se podat detaily a odstínit dynamiku. Možná symfonie nevyzněla s takovou výrazovou hloubkou jako u předních „dospělých“ ansámblů, ale poslech to byl každopádně příjemný.
Po pauze nastoupila Česká filharmonie a nejprve se obrátila do baroka. V Koncertě pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo od Georga Philippa Telemanna se Antonini, jenž je i virtuoz na flétnu, ujal role sólisty. Jeho výkon v hudbě plné života a svěžesti byl brilantní a občerstvující. Večer pak vyvrcholil Mozartovou Symfonií č. 41, zvanou Jupiterská, v níž Mozart zúročil všechno své mistrovství (pojmenování po nejvyšším římském bohovi skladba dostala až po Mozartově smrti, jako odkaz na její „božské“ kvality).
Vlastní schopnosti zde bezesporu zúročil a předvedl i Antonini, a co je důležitější, orchestr mu naslouchal. Odložil romantickou robustnost a rozevlátost, zeštíhlil tón, aniž by se do zvuku vloudila suchost a strnulost. Bylo to provedení plné espritu, v druhé, pomalé větě i krásně ladné, celkově energické, ale nikoli přepálené co do temp a kontrastů. Prostě člověk odcházel domů s radostí ze souhry dirigenta a orchestru i hudebníků navzájem.
Ještě před začátkem středečního koncertu v pražském Rudolfinu zástupce managementu České filharmonie vyzval publikum, aby minutou ticha uctilo památku obětí zemětřesení v Turecku a Sýrii. Ano, vždy je dobré si uvědomit, že na světě jsou místa, kde se lidé nemohou bavit, nýbrž bojují o holé životy, ať už v důsledku řádění živlů nebo války.
