V čele Dejvického divadla stála od jeho úplného začátku. Tehdy jí Městská část Praha 6 jako ředitelce Obvodního kulturního domu nabídla prostor tělocvičny v bytovém domě ulice Zelená jako náhradu za končící hudební klub Na Petynce. Právě zde Eva Kejkrtová Měřičková vybudovala divadelní scénu, která dlouhodobě patří mezi ty nejlepší a jednoznačně i nejpopulárnější. Ač ze své pozice odešla už v roce 2019, nyní opět zaskakuje za svou indisponovanou nástupkyni. Se svým divadlem tak oslaví aktuální třicáté výročí založení.
Pamatujete si moment, kdy vás prostor Dejvického divadla oslovil?
Říkám tomu můj splněný sen. Než jsem jako ředitelka nastoupila do funkce, tak mi v roce 1990 ukazovali, co všechno náš kulturní dům obhospodařuje. Stáli jsme tehdy na rohu, co je dnes Anti.kvariát, a já si vzpomněla, jak fungoval Klub Na Chmelnici, když tam přijelo brněnské HaDivadlo: nedalo se dostat dovnitř, před vchodem stály dlouhé fronty. Stála jsem tedy před dnešním Dejvickým divadlem, hleděla směrem k otevřenému vstupu a schodům dolů a říkala si, že by tady jednou mohla stát taková fronta. Lidé nacpaní na schodech před sálem. Byl to takový vteřinový pocit. Přemýšlela jsem tehdy, že bych byla ráda, kdybychom tady stvořili něco, o co by byl takový zájem.
To se vám opravdu vyplnilo. Prvním souborem, kterým v Dejvickém divadle působil, byl ale tým nyní známý jako Divadlo v Dlouhé. Jak jste ho vybírala?
První rok byl spíš nahodilý a částečně jsme fungovali jako stagiona. S dramaturgyní Evou Sukovou, která v divadle taktéž působí od úplného začátku, jsme se proto rozhlížely po skutečném souboru. Oslovila jsem Honzu Bornu. Znala jsem se s ním dlouhá léta, ještě před revolucí jsem totiž řídila Klub Delta, kde režíroval dvě nebo tři představení. On nám tehdy doporučil ročník na katedře alternativního divadla DAMU, kterému se podle Honzy Vondráčka říkalo Vondráčci. A že by přišel s nimi. Takto vznikl náš první soubor a jeho umělecké vedení.
Už tento soubor byl úspěšný a sbíral ceny. Proč přešel do Divadla v Dlouhé?
Po třech letech jsme dostali cenu Alfréda Radoka jako divadlo roku, Pitínského inscenace Sestra Úzkost se navíc stala inscenací roku. Lidé si k nám našli cestu a my překonali to první úsilí, kdy jsme museli pomalu každého diváka přesvědčit, aby přišel. V té době se ale vypisovalo řízení na tehdejší Divadlo Jiřího Wolkera a právě tam Honza Borna se souborem odešel. Spojil se tehdy se Štěpánem Otčenáškem, Hanou Burešovou a jejím týmem z Divadla Labyrint.
Nazýval to tehdy jako „cestu z periferie na Broadway“. Chtěl se mimo jiné i přesunout blíže do centra. Tehdy jsme totiž skutečně potkávali diváky, kteří bloudili po Kulaťáku a hledali, kudy do divadla. Nešlo ale o nějaký násilný přesun, domluvili jsme se, že se některé inscenace v Dejvicích dohrály, některé přešly do Divadla v Dlouhé. Oceňovaná Sestra Úzkost se hrála chvíli u nás a chvíli v Dlouhé, měli jsme tuto inscenaci ve střídavé péči. Bohužel pak v roce 2002 přišly povodně, které zničily dekorace uložené v Dlouhé a tím i toto představení skončilo.
 |
Mrzel vás tehdejší krok pana Borny? Nebo jste s tím počítala?
Když se vdáváte nebo ženíte, tak nepočítáte s tím, že se rozvedete (smích). Ale pak s tím musíte pracovat tak, abyste způsobili co nejméně škody. Vzájemně jsme si to vysvětlili a nebyl to rozchod ve zlém. Důkazem budiž právě ty podělené inscenace. Když odcházeli Vondráčci, divadlo už bylo žádané, diváci sem chodili a bylo vyprodáno. Tím, že některé inscenace na repertoáru zůstaly a nové postupně přibývaly, tak jsme změnou o publikum nepřišli a divadlo bez zásadnějšího rozkolísání pokračovalo dál.
Následně přišel Miroslav Krobot. Jak se vám „na periferii“ povedlo přesvědčit režiséra se zkušenostmi z Národního divadla?
Zůstaly jsme tu tehdy kromě technických a ekonomických kolegů čtyři. Spolu se mnou a Evou Sukovou i tajemnice Lucie Hašplová a výtvarnice Tania Stránská, která se od začátku stará o vizuál divadla a celou propagaci. Měly jsme divadlo s nějakým jménem, ale bez souboru. Řekly jsme si s Evou, že zkusíme stejnou cestu, že se opět poohlédneme na katedře alternativního divadla, zda tam opět nenajdeme nějaký šikovný soubor. A dostaly jsme tip, že zde Mirek Krobot vede ročník, který by naše očekávání mohl naplňovat. Vydaly jsme se tedy za Mirkem do Národního divadla, on zde v té době zastupoval Ivana Rajmonta v pozici uměleckého šéfa. Seděl v jeho šéfovské kanceláři a řekl nám, že o tom bude přemýšlet. Asi za týden volal a ptal se: „A uměleckého šéfa nepotřebuješ?“ A najednou jsme tedy znovu měli soubor a výborného uměleckého šéfa.
RECENZE: Každý má svou pravdu. Dejvičtí našli dnešek na staré italské pavlači |
Jednou z tváří divadla je Ivan Trojan. Nakolik pomohlo popularitu divadla rozšířit jeho jméno? Nebo to bylo naopak?
Popularita se zpočátku díky Ivanovi určitě zvětšila. Ale nebylo to tak vždy. Mám k tomu i jednu příhodu. Hráli jsme tehdy na zájezdě mimo Prahu a oni nám nezaplatili. Když jsme po čase situaci řešili, seděl tam už někdo jiný a vysvětloval nám, že za chování předchozího vedení nemůže a že nám peníze prostě dát nelze. Ale že můžeme přijet a odvézt si třeba světla ze stropu. To jsme odmítli a já naopak navrhla, ať nás pozvou znovu na zájezd, třeba rovnou na dva a dají nám tak aspoň vydělat. Konkrétně jsme se domlouvali na inscenaci Revizor, kde měl tehdy Ivan jednu z prvních zdejších rolí.
Pán se mne tenkrát kvůli plakátům ptal, kdo v tom hraje. Já mu řekla, že hlavní roli má Ivan Trojan a ať nemá obavy o návštěvnost, že až tam přijedeme, v televizi už poběží Četnické humoresky a lidé budou Ivana znát a jistě přijdou. Pánovi se to ale nezdálo: „Víte co? Zavolejte mi, až ten Trojan bude slavnej.“ Už jsme tam nikdy nejeli.
RECENZE: Režisér Ivan Trojan se má v Dejvickém divadle o co opřít |
Ivan totiž předtím příliš netočil a byl známý spíš v divadelním prostředí. Až díky Humoreskám jej národ objevil. I kvůli němu se k nám pak různí režiséři chodili dívat na představení a asi postupně zjišťovali, že i zbytek souboru tvoří herci, kteří stojí za to. Tím jsme se dostali tam, kde jsme dnes, kdy naši herci patří ke špičce jak v divadle, tak ve filmu.
To jste už tehdy předem tušila potenciál Četnických humoresek?
Vycházela jsem spíš z toho, že český národ kouká na seriály. A že pro ně bude Ivan člověk, kterého každé pondělí uvidí v televizi. Že to bude prostě tvář z obrazovky, kterou šéfové oblastních divadel chtějí na plakáty
Ale zpátky k divadlu. Dokázala byste shrnout, čím se stalo, že se z Dejvického stal takový fenomén? Byla to právě osobnost pana Krobota?
Léta nad tím přemýšlíme a nevíme. Stejně jako jsem měla já nějakou představu v roce 1990, tak nějakou vizi měl i Mirek a s ní sem přicházel. Ač měl spoustu zkušeností, všude působil jako režisér a musel plnit vizi i někoho jiného. Tady měl konečně možnost dělat si věci po svém. Navíc jsme tu nikdy nemuseli dělat vysloveně výkonovou dramaturgii, jako je to na oblastech. Tam se inscenace poměrně brzy divácky vyčerpají a divadla jsou nucena dělat šest sedm premiér ročně. Není čas na dlouhé zkoušení.
Mirek se tu obklopil lidmi, které dobře vybral, fungují spolu vlastně dodnes. Nemáme ostatně velkou fluktuaci ani v ostatních profesích, lidé zde pracují třeba třicet let. Kluci z techniky skoro všichni vzešli z civilní služby. Přišli sem ve dvaceti a dnes je jim padesát. Něco se tu prostě stalo. A když se budete ptát co, řeknu, že nevím. Možná to všichni vzali za své a dali tomu maximum.
Oslavy třicetinV pátek 14. října oslaví Dejvické divadlo své výročí speciálním představením Zítra to spustíme aneb Kdo je tady gentleman. Po přestávce bude následovat rozprava na téma 30 let DD s následným křtem unikátního tisku Třicet není dvacet s fotografiemi Aleny Hrbkové, zachycujícími jedinečné zákulisní okamžiky členů souboru. Večer bude možné od 19:30 sledovat online na YouTube kanále divadla. Výstava fotografií bude k vidění v prostoru Anti.kvariát. |
Jaké představení za těch třicet let vám sedělo nejvíc?
To je Sofiina volba. První přelomová inscenace pro mne byla zmiňovaná Pitínského Sestra Úzkost. Dále Revizor, to byla první režie Sergeje Fedotova v Čechách. My jsme vlastně byli pokusným králíkem, zda český herec přežije ruského režiséra, který se k souboru choval jak nevolníkům. Výsledek byl ale úžasný.
Dalším zásadním titulem byl Mirkův Oblomov, nebo když poprvé přišel Petr Zelenka a jeho Příběhy obyčejného šílenství. Nebo Bratři Karamazovi Lukáše Hlavici. Hrozně ráda jsem měla i Dealer’s Choice v režii Jirky Pokorného nebo Havelkovu Černou díru. Úžasná byla také Mirkova Kouzelná flétna a donedávna uváděná Pitínského režie Spříznění volbou. A dále inscenace Michala Vajdičky Ucpanej systém a Racek, obě máme dodnes na repertoáru. Zdá se, že jsem vyjmenovala téměř celý repertoár a určitě jsem na něco zapomněla.
RECENZE: Tyrana Richarda oděli v Dejvickém divadle do šípů, hadrů a peří |
Pan Krobot skončil v roce 2016. Neprocházelo pak divadlo trochu tvůrčí krizí?
Když se něco po tak dlouhé době změní, vždy se nejdřív hledáte. Nový umělecký šéf Michal Vajdička se ale nástupu vzápětí po Mirkovi Krobotovi zhostil s velkou ctí. Narazil ovšem na to, že měl zároveň závazky v Bratislavě, což nešlo skloubit. V takhle malém divadle je potřeba, aby tu umělecký šéf byl neustále. Když odečtu tři roky s Vondráčky, tak naše divadlo funguje sedmadvacet let. Jeho lidé jsou stále spolu a stále se snaží nacházet něco nového, což je po tak dlouhé době pochopitelně čím dál těžší. Podstatné ale podle mne je, že kdykoli tu vedeme nějakou tvůrčí debatu, výsledkem je vždy snaha a chuť společně hledat cesty a vůle spolu pokračovat, i když to není, jako cokoliv v životě, vždy lehké. To považuji za strašně důležité. Tím spíše, že dnes jsou naši herci opravdu vytížení na všech frontách.
Eva Kejkrtová Měřičková Vystudovala DAMU, obor organizace a řízení divadel a kulturních zařízení. Působila v obchodním oddělení Realistického divadla Zdeňka Nejedlého a v roce 1987 se stala první vedoucí Klubu Delta, který byl součástí Obvodního kulturního domu Prahy 6. |
Jak jste se vlastně jako ředitelka dívala na vedlejší aktivity, jako byly seriály Čtvrtá hvězda a Zkáza Dejvického divadla?
Za oba seriály jsme byli rádi. Byla to vlastně jedna z Mirkových představ. Že divadlo přesáhne do jiného tvůrčího tvaru. V podstatě už ve chvíli, kdy Petr Zelenka natočil Příběhy obyčejného šílenství a hlavně pak Karamazovy, jsme se k tomu přiblížili. Oba zmíněné seriály pak byly Mirkovým přesahem do další tvůrčí dimenze a všichni to přijali s nadšením, protože všechny tyto počiny vznikly v duchu toho, jak divadlo umělecky přemýšlelo. Samozřejmě to z hlediska koordinace provozu divadla bylo náročnější, ale že se to zvládlo, bylo dílo naší tajemnice Lucie a vstřícností filmařů. Všichni se snažili, aby se natáčení podařilo.
Co po provozní stránce divadlo do dalších let plánuje?
Pokud to dobře dopadne, tak doufáme, že Městská část Praha 6 přistoupí k rozšíření sálu. Hlediště by se mělo zvětšit skoro o padesát míst. Pravděpodobně k tomu dojde až v létě 2024, ale pokud padne nyní definitivní rozhodnutí, bude to ten nejkrásnější dárek k 30. narozeninám. Projekt už existuje, ale jsme stále ve fázi příprav.
A co se dalších změn týče, tak taktéž od sezony 2023/24 by mělo divadlo mít nového ředitele. Vyhodnocení výběrového řízení bude známo v nejbližší době.
Legrace, nebo vážně? I mne fascinují zbytečnosti, uvažuje Šimčík o roli Šnajdra |
