RECENZE: Za sto procent. Nobelista Ishiguro se ptá, jestli má robot srdce

Před třiatřiceti lety dostal prestižní Bookerovu cenu, před pěti lety pak připojil Nobelovu cenu za literaturu – a teď má v češtině novou knížku, román Klára a Slunce. Kazuo Ishiguro, letos osmašedesátiletý Angličan s japonskými kořeny, rodák z Nagasaki, proslavený tituly jako Soumrak dne, Neopouštěj mě, Když jsme byli sirotci nebo Pohřbený obr.

Jeho novinka má žánrově nejblíž k dystopii. Ovšem s řadou satirických, a hlavně romantických, pohádkových prvků. Klára je takzvané úpéčko, robotka na prodej – a Slunce je jejím bohem, který léčí a ochraňuje, dává „speciální výživu“. Příběh začíná ve výloze obchodu, kde si jednoho dne Kláru vyhlédne dospívající dívka Joshie. Zřejmě jako společnici, aby se necítila v rozvrácené rodině tak krutě sama.

První dvě třetiny knihy totiž v textu hrají důležité party jen ženy a děti, muži jsou kdesi za scénou. Teprve později vstupují do hry dva prototypičtí reprezentanti: trochu bezskrupulózní pan Capaldi, vědec typu Viktora Frankensteina – a otec Joshie, zabarikádovaný a vyzbrojený odmítač povinného kastování, které má člověka skrz genetická vylepšení posunout na vyšší, kvalitnější úroveň lidství.

Kulisy jsou ale poněkud neurčité. S minimálním přesahem k minulému i budoucímu, a vůbec ke vzdálenějšímu světu. Všecko, celý příběh, totiž vnímáme očima robotky Kláry. A protože je robotka, vidí jaksi geometrizovaně, trhaně a mluví zvláštně zobecněnou, přibližnou řečí: obytný prostor, kulatý přístroj, mixérová žena.

Odtud bere Ishiguro nejvíc komiky. Nejvíc romantiky pak čerpá ze vztahu Joshie a Ricka, kluka ze sousedství. Už iniciály napovídají, že jde o variantu klasického Shakespearova páru Romeo a Julie. A taky jejich láska, jakkoli platonická, omezená na letmé dotýkání, málem skončí tragicky. Jenže robotka Klára zapojí veškeré své magické myšlení, vyšle ke slunečnímu bohu sérii střelných modliteb, a Joshie se od jisté smrti vrátí k nejistému životu.

Klára a Slunce

100 %

přeložila Alena Dvořáková

Argo, Praha 2022, 344 strany

Finále příběhu je skoro melodrama, takže emoce málem přehluší klíčové otázky Ishigurových hrdinů. Může mít robot srdce? Může vystoupat po technologických schodech, co mu člověk postavil, rovnou na nebesa? Může umělá inteligence bezbolestně vystřídat inteligenci reálnou? V Ishigurově románu je člověk tím slabým, kolabujícím kusem.

Robotka Klára je pokorná, nápomocná, schopná nejen porozumění, ale taky sebeoběti; vlastně taková robotická křesťanka. Umělé je tady jasně lepší, lidské to horší. Literární dějiny nabízejí pro srovnání příklady z jedné i druhé strany: Golema nebo zmíněné Frankensteinovo monstrum – a proti nim třeba Čapkovy roboty. V poslední scéně knihy Klára dohasíná na skládce. Opuštěná, sama, ale s pocitem, že její život nebyl marný, že měl smysl. Takže kdo s koho?