RECENZE: Whitesnake a Europe vzpomínali na kralování melodického hard rocku

Kapela Whitesnake se v rámci The Farewell Tour loučí s koncertováním, přičemž důvod je zřejmý. David Coverdale, respektive jeho hlas. Jeden z největších hardrockových pěvců už živě zkrátka nestíhá, což ale neznamená, že by cokoliv odbyl.

Whitesnake a koneckonců i švédští Europe, které si hlavní hvězdy přivezly sebou ne jako standardní předkapelu, ale spíš jako ctěného hosta, jsou připomínkou osmé dekády, kdy vládl hymnický hard rock - pop metal, chcete-li - se siláckými pózami, nakadeřenými účesy a blyštivou pompou. V tomto duchu probíhaly koncerty obou kapel a světe, div se, ono to vůbec nepůsobilo trapně nebo nepatřičně. Byla v tom sympatická dávka upřímnosti a věrnosti svým kořenům.

Vlasy prořídly, vrásek přibylo, ale frontman Europe Joey Tempest stále protáčí stojan mikrofonu jako v osmdesátkách, zatíná pěst, hecuje davy, zkrátka je to rozený frontman, ale především mu to stále skvěle zpívá. Hlas má stále silný a jistý, jedinou výšku neošidil a ještě byl neustále v pohybu. Bylo to třeba, neboť zbytek kapely působil tak trochu staticky, hlavně baskytarista John Levén jakž takž pookřál až při závěrečné nevyhnutelné The Final Countdown.

Jinak Europe kombinovali starší pompéznější věci s novějším, zemitějším materiálem. Naživo se ale rozdíly stíraly, Superstitious z desky Out Of This World nezněla nijak v kontrastu s Last Look At Eden nebo War Of Kings. Škoda jen, že nezazněla jediná písnička z výborného alba Prisoners In Paradise.

Whitesnake odstartovali zhurta peckou Bad Boys z nejslavnějšího alba 1987, které připomněli ještě tutovkami Crying In The Rain, Still Of The Night, Is This Love, Here I Go Again a Give Me All Your Love. Sedmdesátiletý David Coverdale se poctivě snažil, ale co naplat, někdejší hlasová forma je prostě pryč.

Pohybově je to stále on, typické pózy s mikrofonem v rozkroku nijak nešidil, ale pěvecky to ze zálohy vydatně jistil nováček v kapele Dino Jelusick, který kromě zpěvu obstarával i klávesy. A když už je řeč o „omladině“, značnou pozornost na sebe poutala sexy baskytaristka Tanya O’Gallaghan, první žena v řadách Whitesnake. Bylo co poslouchat, ale bylo se i nač koukat.

The Farevell Tour

70 %

Whitesnake & Europe

O2 universum, Praha

14. června 2022

Pódiová prezentace hlavní hvězdy ještě podtrhla to, o čem byla řeč v případě Europe. Žádné projekce, obrazovky, ani nic podobného. Hudba, pózy, sóla nejen na kytaru, ale i na klávesy a bicí – spolehlivý motor Tommy Aldridge v jednu chvíli zahodil paličky a dokončil exhibici dlaněmi a pěstmi. David Coverdale si v zákulisí odpočinul, načerpal síly a jelo se dál.

Bylo to retro, ale Whitesnake to tak nevnímali, pro ně to byl a stále je přirozený hudební jazyk, jehož se nehodlají vzdát. K melodickému hard rocku prostě patří odpovídající pódiová prezentace, nejsme na koncertě zasmušilé indie-popové party.

David Coverdale je totální macho a je to tak správné. Co neutáhne hlasem, dožene charismatem. Přiznaná přítomnost podpůrných zpěváků na pódiu a status právoplatných členů je mnohem elegantnější a férovější řešení, než aby se někde anonymně krčili v zákulisí. A co je na tom celém nejdůležitější, písničky Whitesnake prostě pořád fungují a i Coverdalův už notně obroušený hlas stále dokáže divy. Nikoho, kdo má tuhle kapelu v srdci, koncert nemohl v žádném případě zklamat.