Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Loni byl hrozně smutný Lev. Když v sále chybí diváci, není to žádná oslava. A Lev má být oslava práce filmařů,“ říká v pořadu Rozstřel režisér večera Michael Čech. To však ještě nemohl tušit, že i letos ceremoniál poznamenají smutné události. Rozhovor totiž vznikal před útokem Ruska na Ukrajinu.
Místo velice opatrné tečky za pandemickým obdobím v kultuře, tak bude letošní udílení filmových cen ve znamení podpory Ukrajincům. Neuskuteční se společenská část večera a uspořené finance organizátoři věnují na konto Člověka v tísni.
Michael Čech se režii přímých přenosů a televizních pořadů věnuje přes třicet let.
„Pro mě je nejhorší to čekání, minuta do začátku... mám u toho nervy třeba jako před sportovním výkonem. Dřív to napětí ale bývalo větší. Naštěstí jsem se z nervozity nikdy nedopustil chyb,“ říká. Návštěvu falešného Jima Carreyho na pódiu Rudolfina z roku 2015 však zpětně hodnotí jako „hrubé profesionální selhání“.
„Miluju srandu a ten jejich fór i nápad byl fenomenální. Jediný, kdo byl tehdy proti tomu, aby se Jim Carrey na Lvech objevil, byla moje matka. Nebyl totiž na generálce a platí úzus, že kdo není na generálce, nepatří do přímého přenosu. Já ji ale neposlechl a zpětně si uvědomuju, že mě tehdy vůbec nenapadlo, že by tam mohl přijít třeba magor a někomu něco udělat. Falešný Carrey se tam sice dostal z VIP lóže, ale byla to chyba. Kdyby to nebyl žertér a vytáhl kvér, tak se mohla stát tragédie, se kterou bych neuměl žít,” popisuje své pocity.
Na otázku zda „Carreyho návštěva” poukázala na bezpečností rizika spojené s ceremoniálem odpovídá: „Poukázala hlavně na blbost. Normálně se samozřejmě do sálu nijak nedostanete. Je tam bezpečnostní služba. Pravděpodobnost je nízká. Poukázalo to ale na určitou bohorovnost. Na to, že jsme se prostě podělali z toho, že přijede hvězda a přestali jsme se chovat profesionálně.“
Strejdové Šimek a Grossmann
Michael Čech je synem muzikanta Františka Ringo Čecha a tanečnice Magdy Čech, která později začala se synem spolupracovat jako pomocná režisérka.
„Je to trochu složité v tom, že maminka i režisér mají vždycky pravdu, tak se občas střetáváme,“ říká. „Byly dokonce doby, kdy jsem k tomu režíroval ještě otce a občas ode mě zazněl povel: ‚Mami, řekni tátovi, ať jde na scénu‘,“ vzpomíná s úsměvem.
Když byl Čech chlapec, bral jej otec často s sebou na koncerty. „Tehdy hrál táta s Jirkou Schelingerem, takže jsem bigbítové dítě. Přežil jsem různé párty muzikantů. Oni tam hulili, hráli, žvanili a já seděl se sluchátkama na hlavě a poslouchal Hurvínka,“ směje se.
Do televize začal s otcem chodit později, když už měl Ringo Čech povolené hrát divadlo a moderovat.
„Spousta režisérů tam pro mě byli takoví strejdo-gurové. Třeba pan režisér Ivo Paukert, František Filip… Když hrál táta v Semaforu, pamatuju si na Slávka Šimka, Jirku Grossmanna. To byli prostě strejdové, co mě ovlivnili. Zůstanou ve mně zapsaní napořád. Tím, jak přistupovali k lidem a jaká sranda to byla, když pracovali,“ vysvětluje.
Český lev s respirátorem. Režisér líčí, jak se točí gala bez diváků |
Původně se Michael Čech chtěl věnovat loutkám, okolnosti jej ale díky satirickému pořadu Gumáci zavály do televize. V roce 2000 pak následovalo Tele Tele, první Superstar a mnohé další show. Dnes je Čech jedním z nejvyhledávanějších televizních režisérů. Pracuje na Všechnopárty Karla Šípa, soutěžním pořadu Na lovu nebo Máme rádi Česko. Jeho parketou je televizní zábava.
„Když točíme s Ondrou Sokolem Na lovu nebo Máme rádi Česko s Liborem Boučkem, Vojtou Kotkem a Kubou Prachařem, tak se občas zastavíme, jestli třeba nějaký vtip neměli říkat, aby někoho neurazili, ale já jim radím, ať říkají všechno,“ komentuje svůj přístup k vlně korektnosti, která ovládá veřejný prostor.
„Samozřejmě, když se někdo ozve, že mu vadí něco, co jsem řekl, omluvím se. Ale jinak ne. Pak bychom laťku začali měnit sami. Legrace je stále stejná legrace a musím říct, že když jsem točil třeba s vozíčkáři, tak jsem zjistil, že ty nejhorší fóry o sobě říkají jen a jen oni,“ uvádí.
Obecně si Čech myslí, že společnost v posledních letech tíhne po období absolutně svobodné srandy k určitému puritánství. „Možná to společnost potřebuje. Možná je obecně zakódováno v lidech, že se občas musí vrátit od talíře plného potravin k chlebu. Ale nevím, proč tomu tak je, nejsem filozof nebo sociolog,“ uvažuje.
Na závěrečnou otázku, zda by šel do pokračování Tele Tele, pokud by byl osloven, odpovídá jasně: „Do jakékoliv srandy!“.
