Lidstvo jako takové je velmi odolné a po jisté době se umí vyrovnat v podstatě s čímkoli. Je jen jedna věc, která ho vesměs ničí a na niž nezná žádný lék. Tímto nesmiřitelným mučitelem duše je nejistota. A právě té je kolem nás teď víc než dost.
Co udělají poničené city s tělemExistuje dvojí jednání, při němž se vaše nakládání s emocemi odrazí i na vašem fyzickém stavu. Za prvé pocity potlačujete a zadržujete v sobě. To může zrychlit srdeční tep. Podobné jednání bývá příčinou i nadměrného ledového pocení. Tělem občas zmítají nevysvětlitelné třasy a člověku se také hůře dýchá. Pokud tento stav trvá déle, umí vyvolat i úzkosti. Na druhou stanu se stává, že lidé své emoce neskrývají, ale naopak se jimi nechají ovládat. I to se následně projeví navenek. Nezřídka to vede k psychosomatickým problémům s žilami, k nekončícím bolestem hlavy anebo potížím se žaludkem. Ne nadarmo se říká, že churavé tělo značí z velké části pošramocenou duši. |
Takový stav nutí spoustu lidí stáhnout se do sebe. Chvíli se to dá vydržet. Pokud tak ale žijete už rok, začne se to nutně projevovat na psychice. Stále víc jedinců propadá depresi, beznaději, skepsi.
Není se čemu divit. Homo sapiens je tvor společenský, sociální interakce je pro něj důležitá a potřebuje se dělit o pocity. Problém je, že ani doba předcovidová tomu příliš nepřála. A mnoho z nás se to tedy bude muset znovu naučit.
Pokud totiž emoce nevyjádříte, takzvaná emoční bolest zůstane ve vás a bude vás trápit nejen duševně, ale také fyzicky. Nejvíc se v nás samozřejmě hromadí pocity negativní, které jsme zmínili už na začátku. V první řadě je nutné si uvědomit, že je naprosto v pořádku necítit se v pohodě.
„Stejně tak je nutné tolerovat fakt, že každý si věci připouští jinak a odlišně je prožívá. Proto jsme tu, abychom si svými rozdílnostmi dokázali pomoci,“ vysvětluje psycholožka Gena Goldenová.
Jakmile uznáte, že i negativní emoce jsou povolené, postavte se jim tváří v tvář. Právě uzavírání se do sebe je kontraproduktivní, protože vše potlačované pouze zesílí.
„Emoce jsou stále stejné, rozdíl je v tom, nakolik si je připouštíme,“ tvrdí odbornice a pokračuje: „Nikdy je nemůžeme změnit, protože vycházejí z nitra. Ale dokážeme je zmírnit. Třeba tím, že budeme k okolí milí.“
Takto jednoduchá věc opravdu pomáhá. Jeden darovaný úsměv vystřídá druhý, který dostanete. A to je ve chvilce, kdy se vám chce brečet, k nezaplacení.
Mimochodem - když už jsme u toho pláče. Nebraňte se mu. Nepřehánějte to s ním, ale pokud budete cítit, že na vás věci až příliš doléhají, pusťte ho ven. „Uvědomte si ale v tu chvíli dobře, proč brečíte. Nikdy to není proto, že všechno je prostě ztracené,“ radí psycholog David Caruso.
Umění pomáháJakákoli lidská kreativita a duchovní aktivita může pomoci. Skrze ni se totiž dokáže vyjádřit i ten, kdo to slovy příliš neumí. Často tedy formu umění nebo hry používají rodiče. Ti musí v prvé řadě nabídnout dítěti prostor, v němž se mu bude dobře tvořit. Zaplní ho barvami, pastelkami, modelínou - čímkoli, co potomka nadchne. Potom nadhodí nenápadně nějaké téma, které by ho mohlo sužovat - v současnosti třeba strach z pandemie. A nechá ho se kreativně vyjádřit. Vždycky je ale na dosah případným dotazům. Sám rodič však do díla nezasahuje - sebevyjádření je v tomto ohledu extrémně důležité. Stejně tak nikdy potomka nenuťte do tvorby, když se mu nechce. Pokud ale nějaký výtvor vznikne, pochvalte dítě a začněte o dílku mluvit. Vyzvěte ho, aby vám povyprávělo, proč vyrobilo zrovna to a co to pro něj znamená. Snažte se ptát tak, aby se vám skrze svoje dílo co nejvíce otevřelo a vy jste pochopili, jak se na věci dívá. |
Spouštěčem bývá jedna konkrétní věc, třeba to, že milujete nějakou zemi a máte strach, že už se do ní nepodíváte. „Poplačte si, ono se vám uleví a z těla i mysli vyplavíte nečistoty. Ale pak se nadechněte a obraťte svůj splín naruby. Z toho zlého učiňte naději v něco dobrého,“ nabízí řešení americký expert.
V našem příkladě to znamená zakázat si myšlenky na to, že vaše milovaná destinace je už navěky příliš vzdálená. Naopak. Kupte si knížku o jejích krásách, pište si do notýsku, která místa vás tam zaujala, a po večerech si je spojujte trasou, na niž se vydáte hned, jak tohle skončí.
„Dokonce i šetření peněz na splnění pocovidového snu dokáže lidi motivovat,“ přitakává Caruso. Podobně se dá postupovat s jakýmkoli problémem.
O tom, jak se cítíte, je především potřeba mluvit. A to je věc, kterou mnozí zapomněli. „Lidi si dnes často neumějí říct ani to, že se mají rádi - natož aby si svěřovali svoje strachy,“ podotýká koučka Alexis Schwarzová. Proto byste měli začít právě těmi kladnými signály vůči svému okolí.
Když už dokážete toto, lépe se k tomu připojí i jedna dvě věci, které vás děsí. Těžké to bývá hlavně ve chvíli, kdy byste chtěli znovu navázat blízké hovory s partnerem, s nímž žijete léta a dlouho už jste nic podobného nepotřebovali.
„Nutkání svěřovat se skutečně přinesl do mnoha vztahů až koronavirus. Dříve spolu dvojice řešila maximálně děti, ale jinak spolu neuměli komunikovat. A bylo jim to fuk, protože jim nic jiného nepřišlo důležité,“ vypráví Alexis Schwarzová. ¨
Když vám nejde navázat intimitu slovně, zkuste to jinak. Uvařte partnerovi večeři, kterou má rád. Připravte mu do práce svačinu a zabalte do ní vzkaz nebo alespoň smajlíka. Vyzdobte nějakou část bytu, kde rádi trávíte čas. Upleťte mu svetr. Udělejte cokoli. Takto můžete navázat intimnější vztah i se vzdálenějšími přáteli. Stačí jim třeba poslat pohled.
Když už se osmělíte a uvidíte, že protějšek na vaše tiché volání reaguje, vytvořte situaci, kde se dobře mluví. Večeře ve dvou je k tomu jako dělaná. Pokud se vám při ní pletou potomci, počkejte, až zalehnou, a otevřete si lahvinku vína. Jedna sklenička na uvolnění pomůže, ne, abyste jich vypili deset.
A pak už mluvte tak, jako byste se svěřovala nejlepší kamarádce. Ten, koho jste si vzala, by její místo měl umět zastoupit. A když ne? Pak si najděte na povídání někoho jiného.
„Není správné, aby těmito strachy zatěžovaly děti rodiče a rodiče zase děti, byť už jsou dospělé. Vždycky je lepší najít si přítelkyni nebo kolegu, který umí naslouchat,“ varuje koučka. Lidé mají často pocit, že jsou na světě sami jen proto, že se kolem pořádně nedívají. Protože každý má někde spřízněnou duši. A s tou společně unesete úplně všechno.
