Stále chceme více lásky, legrace, přátel a zážitků, toužíme mít se a cítit se dobře… Skutečná radost je ale něco jiného, představuje vnitřní klid a pocit naplnění. Tušíte, kde ji hledat?

O radosti si rádi čteme zejména proto, že se z našeho života jakoby vytrácí. Jak často připomíná herec Jaroslav Dušek, je to proto, že hodně přemýšlíme a jsme až příliš „rozumní“. Tichá a jemná radost je přitom naše přirozenost a je to v podstatě totéž jako spokojenost. Jenže právě to je to, čeho se nám v dnešní době nedostává, protože čím více toho můžeme mít a zažívat, tím více jsme také nespokojeni.

V této souvislosti stojí za to připomenout si slova dalajlamy, který tvrdí, že jestli je člověk radostný a šťastný, vůbec nesouvisí s tím, zda je bohatý, ale s tím, jak přijímá vnější události, zda si dokáže uchovat klid mysli a svůj život naplňovat laskavostí a dobrem. Vysvětluje, že jedině tak může být vnitřně silný, cítit odvahu a mít radost. V důsledku toho se potom cítí lépe také po fyzické stránce. 

To, že skutečná radost je klidná a jemná emoce, vysvětluje stejně jako mnozí další také známý psychiatr Radkin Honzák. Připomíná, že její největší porci nepřináší dosažení nějakého velkého cíle, ale směřování k němu. Ostatně říká se, že kam chodí radost, tam nemusí chodit lékař, natož psychiatr.

Z jiného úhlu pohledu se dá konstatovat, že spontánnost, bezstarostnost a radost ztrácíme, když sebe i svůj život bereme příliš vážně a jsme jako ženy zcela ztotožněny se svými životními rolemi matek, milenek, se svým zaměstnáním atd. Ve skutečnosti jsme totiž něčím víc – tím, z čeho všechny tyto role vyvstávají a co buddhisté nazývají božskou prázdnotou.

V běžném pojetí jsme si dnes radost mylně zaměnili za euforické stavy nadšení, a tak tento druh emocí vyhledáváme a máme je rádi. Jak ale upozorňuje Radkin Honzák, v tomto případě dříve nebo později přijde na každou kapku radosti kapka žalu. V našem světě forem se totiž vše neustále mění, a jsme-li ve vnějším dění chyceni až po uši, je radost cyklická, takže přichází a poté zase odchází.

S tím souvisí také další důležitý poznatek o tom, že je dobré nebránit se ani smutku, protože radost povstává ze smutku a smutek z radosti. Obojí se totiž neustále přirozeně vyrovnává. Již Sigmund Freud před více než sto lety objevil, že daní za neodžitý smutek, který je v určitých chvílích přirozený, je chorobná deprese. Proto se nebraňme ničemu a buďme co nejvíce přirození! Neznamená to však být za každou cenu optimističtí a zachovávat úsměv na rtech, přestože je nám do pláče. To je energeticky velmi náročné a také to je zcela nesmyslné.

Když se za radostí přestaneme honit, pomůže nám to vidět ji ve všem, tedy i v maličkostech a zdánlivých banalitách. Lidé, kteří ve svém životě mají málo radosti, totiž stále očekávají něco velkého a vzácné okamžiky, kdy se mohou radovat třeba z toho, že jsou zdrávi, mohou si dát dobré jídlo, nebo z přírody, z odpočinku či z prostého bytí tak, jak to umějí děti, jim protékají mezi prsty.

Nesnažte se mít vše stále pod kontrolou

Proč se radost z našich životů vytratila? Kde jsme ji ztratili a proč ji dokonce často necítíme ani ve chvílích obecně považovaných za radostné?

V běžném pojetí je s prožíváním radosti a úspěchu spojeno zejména dosahování životních cílů. Způsob našeho života zaměřený na dosahování a výkon, ale také sílící odosobnění v důsledku nadužívání moderních technologií však vede k citovému zplošťování, kdy pak k prožívání radosti musíme být hyperstimulováni.

Radost, únava, nadváha, nespavost. Za všechno mohou hormony

Nejsilnějším projevem radosti jsou nadšení a extáze, a tak si často myslíme, že si radost uděláme do zásoby nějakým velkým zážitkem nebo činem. Nabudí nás to, ale efekt je vždycky jen dočasný, takže brzy potřebujeme další dávku, nejlépe ještě silnější. Indický mudrc a mystik Osho proto říkal, že zábavu – film, televizi, alkohol, drogy či adrenalinové zážitky – potřebuje nejvíc ten, kdo je sám od sebe neradostný. Když si totiž radost snažíme obstarat, přijde k nám jen na chvíli.

Aby se k nám radost zase vrátila, je tedy potřeba především změnit přístup k životu. Zejména je dobré uvolnit se od neustálé snahy po perfekcionismu. Velmi pomáhá, když si uvědomíme, že ať se stane to či ono, nebo naopak i když se to nestane, svět se zaručeně nezboří.

O co tedy jde? K tomu, abychom dokázali polevit ze svého racionálního úsilí a snahy mít všechno pod neustálou kontrolou, napomáhají zejména meditace. Právě při nich se můžeme naučit pozorovat svoje myšlenky a postupně je i usměrňovat. Pokud se v této snaze dostaneme hlouběji, najednou zjistíme, že se do našeho života po špičkách vrací nejen radost, ale také se nám tím otevírají vrátka ke skutečné sebelásce, protože konečně věnujeme čas tomu nejcennějšímu: sami sobě. Čím hlubší mír v sobě objevíme, tím silnější bude pak i naše radost, a to ta skutečná, která je tichá a klidná.

Možná také přijdeme na to, že nejvíce radosti jsme cítili jako děti, kdy jsme ještě neměli tolik starostí, ambicí a představ o tom, co by se v životě mělo a muselo. Zhruba do dvanáctého roku věku totiž naše mysl fungovala převážně v hladinách alfa, kdy jsme tolik nepřemýšleli, ale zato jsme byli více spojeni se svými pocity. Děti k radosti nepotřebují žádný důvod a stačí jim zmrzlina, motýl nebo sníh. A právě taková je čistá, opravdová radost. Věcí, kterými nás děti mohou inspirovat i v dospělosti, je spousta – více se o tom dočtete v článku na str. 98. Pokud ve svém okolí děti nemáme, může nám pomoci opětovné navázání vztahu se svým vnitřním dítětem, jež je hravé, radostné a kreativní.

Méně světla, více smutku. Splín zaženou přátelé, pohyb i malé radosti

Sbohem, smutné tváře

To, že v našich životech ubylo radosti a pohody úměrně k vzestupu moderních technologií, je holý fakt.

Důkazem je nárůst psychiatrických diagnóz. Za vším přitom stojí neustálé naplňování našich vysokých požadavků, což považujeme za samozřejmost, a jakékoliv stéblo přeložené přes cestu nám okamžitě pokazí náladu. Proto jsme po většinu času naštvaní, nervózní a podráždění, a abychom se alespoň trochu uvolnili, potřebujeme alkohol.

Navštívíme-li však chudé země a krajiny, vidíme, že se zde usmívají i velmi prostí lidé a vyzařuje z nich pohoda, klid a radost. I to je důkaz, že skutečná radost není závislá na ničem vnějším, ale je to přirozený stav naší duše úzce související s vděčností, kdy se radujeme ze všeho, co nám svět kolem nabízí, byť jsou to z pohledu ambiciózního rozumu pouze nudné všednosti. Stačí tedy umět se ve stále zběsilejším tempu zastavit.

Zdroje radosti

Úsměv je jedním z nejsilnějších tvůrců dobré nálady. Začněte hned ráno při pohledu do zrcadla. Lepší? A pak pokračujte. Cestou do práce, při setkání s kolegou, večer když přijdete domů... Nic to nestojí a efekt je zaručen.

Pohyb je dalším z objektivně prokázaných zdrojů dobré nálady a pocitů vyrovnanosti. Ne, opravdu nemusíte do posilovny, obyčejná procházka úplně stačí. 

Přátelé nejsou jen od toho, aby nám pomáhali, když nám není do zpěvu. Scházejte se i ve chvílích, kdy se vám zdá, že je zrovna nepotřebujete. Že nemáte čas? Ale máte, je to jen otázka priorit. 

Jedna věc je však chtít se radovat a druhá věc je dovolit si radost prožívat, protože v naší moderní společnosti se zachmuřené tváře staly jakousi normou a standardem. Ten, kdo se směje, nebo dokonce tvrdí, že je šťastný a spokojený, je podezřelý. Právě proto někteří lidé cítí za pocit radosti jakousi vinu, nebo jsou dokonce hrdí na to, že si to, co by je mohlo potěšit, odpírají. Ustaraná tvář se prostě „nosí“, protože přirozeně šťastného a radostného člověka nelze ovládat. Dokud jsme nešťastní, utrápení a utrmácení, je od nás klid. I to je důvod, proč nám už od dětství bylo bráno být naplno šťastní a radostní, až jsme se to postupně téměř úplně odnaučili. V kurzu je mít starosti a žít ve stresu, a proto si skutečně radostný život zatím dovolí málokdo.

A to je další důvod, proč se stále větší množství lidí potýká s depresí či s vyhořením. Neradovat se je však v podstatě hřích, protože život sám od sebe je plný radosti – stačí podívat se na květiny, stromy nebo zvířata.

Homo sapiens se však od této prosté a přirozené radosti odstřihnul. Máme velké štěstí, věnujeme-li se alespoň profesi, která nás skutečně baví, protože vše, co děláme s chutí a radostí, nás posiluje a nabíjí. To, co činíme hlavně proto, že musíme, naši energii naopak odčerpává. Chceme-li v sobě skutečně objevit pramen radosti, musíme mít tedy kromě jiného také odvahu, začít s tím hned a být co nejvíce otevřeni. Možná se pak najednou usmějeme na neznámého člověka a překvapí nás, že náš úsměv opětuje, neboť po pocitu radosti a lidskosti touží každý. Dovolit si cítit vnitřní radost znamená vzdát se kontroly nad sebou samým a nechat věci více plynout než je neustále promýšlet do sebemenších detailů.

Můžeme zkusit zahrát si sami se sebou hru, při níž se budeme soustředit na každodenní pocit radosti, ať už na základě nějaké vnější příčiny – nebo ještě lépe, bude-li samovolně proudit z našeho nitra. Teprve takový den, kdy pocítíme radost aspoň na chvíli, můžeme považovat za skutečně prožitý. Pokud k tomu dnes ještě potřebujeme vnější stimuly, jednou určitě přijde čas, kdy tichou a jemnou radost budeme schopni vnímat bez ohledu na cokoli.