V tomto autě projížděli rebelové bez příčiny Amerikou křížem krážem, žádná silnice nebyla dost rovná na vyzkoušení toho, co pod rovným a dlouhým čumákem vězí, žádný soupeř přimhouřenému pohledu čtyř očí dlouho neodolal.
Ikona
Můžete jezdit elektromobilem, stravovat se vegansky a chodit do kurzů environmentalistické logiky podle Grety. Taky ale můžete ŽÍT: dát si steak, koukat holkám do výstřihu a jezdit Dodgem Challenger.
Poprvé ho představili před padesáti lety. Ta oranžová paráda na fotkách je z limitované edice k půlstoletému výročí.
 |
V plechovce do zásuvky, s kybernetickou asistentkou schovanou někde v útrobách přístrojovky a potahy z lýka barveného výtažky ze špenátu sice na farmářské trhy dojedete a uchlácholíte své asketické ekologické já, ale opravdová automobilová romantika vypadá jinak. Na americký způsob právě takhle: spálit při nastartování pár litrů benzinu, při rozjezdu dva milimetry pneumatik a v neřízeně-řízeném smyku zmizet za rohem...
A když vám někdo začne vykládat, že si něco dokazujete a dohání vás krize středního věku, budete mít hned jasno – ten nikdy v challengeru nejel. Znalí ocení, že jste pragmatik a nebojíte se. Ceník končí tam, kde srovnatelně silné evropské sporťáky začínají, a parády s challengerem uděláte víc. Obrovská výhoda této ikony je taky v tom, že v něm v očích publika budete jen za hlučného blázna. A to se často hodí spíš, než se tvářit chytře.
Dodge Challenger v číslech
|
Pro rodinu
Je to splněný chlapský sen, ze kterého jdou do kolen i ženy. Navíc je univerzální a praktický. Vysoký robustní podvozek zvládne i jízdu polňačkou, jen pak pozor na ten travnatý plácek na konci, když je na něm rosa, salámy zadních pneumatik se jen tak bezradně protáčejí. Dozadu s trochou snahy, a pár nadávkami a odřeninami na rukách, nacpete tři dětské sedačky, do kufru se kočárek vejde i s nákupem a dvěma basami piva; jen se tam špatně stěhuje přes vysokánský nárazník.
Šestnáctilitrová spotřeba je na to, co předvádí, skvělá – a třeba si můžete říkat, že spotřební daní 12,84 korun z každého litru benzinu podporujete covidovým sajrajtem zdecimovanou ekonomiku.
Dodge Challenger je to NEJ, co si kdy zasloužilo nosit označení muscle-car. Nejenže zažil zlatou dobu těchto úžasně syrových aut, challenger byl její součástí. Bohužel byl ale i u jejího konce. Ten původní se představil v roce 1970 ve verzi kupé a kabrio, už o čtyři roky později ale jeho kariéru uťala ropná krize.
Další krize, tentokrát finanční, pak provázela představení současné generace před dvanácti lety. Toto auto, které je definicí slova „bourák“, vypadá a jezdí pořád fantasticky, rozhodně nevypadá na to, že by mu s blížícím se důchodem ochabovaly síly. Naopak, prodává se stále skvěle, a proto je (spolu s Jeepem Wrangler) celebritou koncernu FCA. Ano, jeho evropským protipólem je dnes elektrický Fiat 500. I tak se dá ilustrovat rozdílnost názorů na auta na dvou březích Atlantiku.
A právě teď challenger dostal – zřejmě už poslední – facelift a také mimořádnou edici k padesátému výročí. Dodge ke kulatému jubileu vyrobí pouze 1 960 aut v originálních původních barvách (vždy 70 kusů pro danou barvu a verzi). Padesátku tu najdete snad všude – na přední i zadní masce, ve světlometech, na koberečcích, sedačkách, uprostřed budíků, a každé auto má i svou jedinečnou identifikační plaketu.
Česká cena lehce přesahuje dva miliony, což je asi o 800 tisíc více než za základní verzi s šestiválcem 3.6) – ale na oplátku budete mít raritu, která si bude držet cenu a jednou z ní bude nádherný veterán.
Macho
Vyrážíme! Konečně! Uvelebíme se v širokých sedačkách s bohatýrským bočním vedením a zpoza volantu si vychutnáváme doslova komiksové proporce auta – malá okna, nekonečně rozlehlou kapotu s trčící kapličkou náporového sání. Pak se zpod ní ozve zahřmění a „shaker“ se při každém sešlápnutí plynu otřese, vždycky nejdřív doprava. Za jízdy pak slyšíte jak „posykává“.
Mimo ultimativních parametrů a výkonů dragsteru ho zdobí každodenní použitelnost. Filigránsky vypiplané neamerické sporťáky prostě každodenní používání nepřežijí tak jako kovářsky dimenzovaný Amík. Ale pozor, není to dinosaurus – ramena zadní nápravy jsou sice jak z náklaďáku a motor by slušel i kamionu, je to ale veskrze moderní stroj. Na pohled to sice pohromadě působí, jako když do kovárny přivedete internet a výheň řídí počítač, má ale všechny myslitelné bezpečnostní asistenční systémy a využívá ty nejlepší komponenty, které má automobilový průmysl k dispozici. Namátkou brzdy Brembo nebo tlumiče Bilstein. Výroční edice challengeru má také agresivnější geometrii přední i zadní nápravy, kola s větším odklonem kvůli jistějšímu vymetání zatáček.
Nakalibrovat pravačku na plynu si musíte tak, že mikroskopickými pohyby kotníku pedál jen tak lechtáte. Zvyknete si rychle. Na hlavní charakterové vlastnosti toho amerického rumpálu – váží 2,1 tuny (jako sousedovo elektrické SUV) – je prostě i elektronika trochu krátká. Takže když bigotně nectíte zásady řízení zadokolky, oslintaná podzimní silnice a na ní napadané listí vás to rychle naučí. Pomalu dovnitř, rychle ven - stačí přidat o decimetry dřív, než se auto začne na výjezdu ze zatáčky rovnat, a už jdete bokem napřed. Stabilizační systém sice zasáhne, ale 486 koní a dvě tuny jen tak nepochytá ani geniální počítač.
A pokud si nejste úplně jistí, určitě ESP nevypínejte – i to tady totiž na rozdíl od evropských aut jde. Taky můžete jen posunout hranice jeho nástupu v módu Sport, který otevře i výfuk, takže hřmotí ještě víc. Na jemné balancování na hraně to vzhledem ke konstituci challengeru není, ale zpětné vazby dává řidiči nečekaně hodně. Řízení není autobusově dlouhé ani nepřesné, i brzdy – i přes tužší pedál – odvádí práci na jedničku.
On kupodivu nemusí být challenger jen za přemotorované monstrum pro jízdu pouze rovně a zesměšňování ostatních ve sprintech od semaforů. Stačí jen upravit tempo a soustředit se, pak umí ladně a rychle uhánět i zatáčkovitou okreskou tak, že vás to taky moc baví. Samozřejmě stále musíte počítat s obratností nosorožce, vláčnými pohyby a velkými náklony, ztrátu pak bleskově doženete na první rovince. To pak vystačí klidně s nějakými dvanácti–čtrnácti litry. Když pak zkoušíte skopičiny s 4,5sekundovou akcelerací na stovku a maximálkou někde u 285, přihne si rád pětadvacet. Holt Yankee.
A doslova ohromí tím, jak je pohodlný, i po hodně strupaté okresce uhání s klidem a bez lomozu od podvozku. Taky proto, že na dvacetipalcové ráfky obuli třicet centimetrů široké gumy s rozumně vysokým profilem.
Hromový osmiválec
Atmosferický osmiválec 6,4 je kapitolou pro sebe, stroj na zážitky. Má neskutečný zvuk, táhne pořád jak utržený; i pohled na něj je uchvacující. Už z podstaty věci není ani rtuťovitý turbocholerik, do otáček se rozbíhá lineárně, je to nezáludný hromotluk, který když se rozkutálí, táhne jak lokomotiva. A ve vyšších otáčkách překvapí bryskností reakcí. Točivý moment 644 Nm přenáší na zadní kola osmistupňový automat, ten řadí skvěle, nechá osm válců vytočit a využívá jeho přirozené síly. Na pádla manuálního řazení na volantu ani nepomyslíte.
S elektromobily má ještě jedno společné: dojezd. Nádrž vystačí tak na 400 kilometrů klidnější jízdy, když dovádíte, spíš tři sta. Na rozdíl od několikahodinové seance u nabíječky pak stačí zajet k benzince a natankovat, stačí i ten nejobyčejnější benzin. A za pět minut s hurónským hrčením a řevem zase frčíte.
Motor má odpojování poloviny válců, to pro lechtání plynu při plutí krajinou. Ale taky launch control pro co nejrychlejší a nejefektivnější rozjezdy. A pak specialitu „line lock“, která odpojí brzdy zadních kol – levačkou na brzdě držíte auto na místě předními koly a pravou na plynu pálíte zadní gumy.
Co se nám nelíbilo? Na malinká zrcátka si zvyknete, na nepřehledně cejchovaný tachometr ne, naštěstí displej, který ho obklopuje, zobrazuje rychlost číselně.
A poslední objektivní nevýhoda (pak už jsou jen samá subjektivní pozitiva, jak jsme si vysvětlili): je prostě obrovitánský. Uvědomíte si to, když zaparkujete vedle dvojkové octavie, kterou na každém konci o dvacet centimetrů přesahuje, na délku má přes pět metrů. Je to prostě pořez postavený podle amerických měřítek. Evropani by ho postavili o tři čtvrtě metru kratší.
Auto roku
Nad interiérem nemůže ohrnovat nos ani zhýčkaný Evropan s předsudky vůči amerikám. Nechybí tu žádná moderní funkcionalita, třeba propojení s mobilem pomocí Android Auto nebo Apple CarPlay funguje úplně samozřejmě jednoduše. K tomu nepřeberné množství funkcí, které snad nikdo jiný nemá – umí měřit teplotu nasávaného vzduchu, brzdnou dráhu, výkon, má chytré stopky pro měření času na okruhu, srovnává časy ve sprintech...
Taky jste se zamilovali? Nabídka Challengeru je nečekaně květnatá, tedy pokud chcete prďácké nestárnoucí puristické kupé. V nabídce jsou varianty s rozšířenými blatníky, osmiválce různých objemů, adaptivní podvozek, nekonečná nabídka továrních vylepšení a výbavy. Na začátku ceníku šestiválec a na vrcholu zběsilý Demon, jehož 852 koní staví auto na zadní a stovku umí za 2,3 sekundy (k vidění je zde). A jestli nemáte na nový, je výhodou, že už je to na poměry aut kmet – desetileté kusy začínají na deseti tisících eurech. A ještě jedno kouzlo Amerik: náhradních dílů je a bude vždycky spousta a za rozumné peníze. Naše auto roku 2020 se jmenuje Challenger, bejby!
