Přinejmenším pohledem z české strany jižní část Bílých Karpat žádné třeskuté hory nepřipomíná. Terén se z Dolnomoravského úvalu zvedá pozvolna a nejvyšší polohy zůstávají těsně pod úrovní jednoho tisíce nadmořských metrů.
Jak jsme si ovšem na cyklistickém okruhu z Velké nad Veličkou ověřili, když do itineráře zařadíme výjezd na nejvyšší bělokartpatskou „horu“, Velkou Javořinu, tak nasčítané převýšení vydá hodnotu téměř 1 500 metrů. A to už je solidní počin.
K nejznámějšímu „větráku“
Z Velké nad Veličkou, třítisícové obce v malebně zapadlém Horňácku u slovenské hranice, míříme nejprve k proslulému větrnému mlýnu nad Kuželovem.
Pravděpodobně nejznámější stavba svého druhu v celém Česku stojí v hezké poloze na návrší poskytujícím široké výhledy od roku 1842 a je dodnes plně funkční. Areál kuželovského „větráku“ i s přilehlým stavením s malou expozicí lze po zaplacení vstupného navštívit a zařízení si osahat zblízka.
Pro nás znamenal výjezd do sedla nad Kuželovem solidní rozcvičku, stoupání z centra vesnice k mlýnu je docela úporné. Ještě před tím jsme ale alespoň zvenku zhlédli další zajímavou atrakci v sousední obci, totiž soubor historických stodol ve Hrubé Vrbce. Jsou postavené z kamene a nepálených cihel a na okraji obce vytvářejí, v kombinaci s přilehlými záhumenky, malebnou scenérii.
Od kuželovského mlýna sjíždíme zpět do údolí Veličky a z obce Javorník pak táhle stoupáme po silničce proti Jamnému potoku, hlavní zdrojnici Veličky. Je to parádně odlehlé území s minimální frekvencí vozidel, jistě i proto, že pro automobilový provoz jde o slepou cestu, která končí v osadě Vápenky.
Na nejvyšší vrchol
Svahy po naší pravé ruce, pokryté malebnými loukami, šplhají na bělokarpatský hřeben, který zde dosahuje výšky 700 až 800 nadmořských metrů. My ale máme větší ambici, a ta se jmenuje Velká Javořina (970 m), nejvyšší bod Bílých Karpat. Její vrchol, proťatý státní hranicí a opatřený vysílačem, jsme ostatně zdálky již několikrát zahlédli.
Malebná louka s rozptýlenými stromy nad osadou Vápenky
Tvrdá práce začíná na konci osady Vápenky u rozcestí značených tras v nadmořské výšce 450 metrů. Nahoru nás tedy čeká převýšení přes půl kilometru. Volíme modrou značku v souběhu s cyklotrasou, která se zakusuje do listnatého lesa sklonem osm až deset procent. K rozcestí Vadovská (670 m) stoupáme po asfaltu, následující dva kilometry nás ale čeká šotolina, místy narušená erozními rýhami. Tento úsek vyhodnocujeme jako nejnáročnější část cesty.
Hlavní přístupová cesta na Velkou Javořinu, na níž posléze narážíme, má na české straně nový, vzorně hladký asfalt, a i když závěrečný úsek po slovenském území nám ještě připraví kamenitou lesní cestu, už není moc co řešit. Vidina brzkého, byť postupného cíle nás žene vzhůru a záhy se před námi otevírá lučinatá vrcholová plošina s dominantou telekomunikační věže. Velká Javořina je naše.
Pohled z vrcholu Velké Javořiny na moravskou stranu
Vyhlídky jsou odtud famózní. Na moravské straně vidíme za Dolnomoravským úvalem pásmo nízkých pahorkatin a vrchovin od Chřibů až po Pálavu, severovýchodním směrem pokračuje pásmo Bílých Karpat s Velkým Lopeníkem. Směrem do Slovenska terén klesá do širokého údolí Váhu, za nímž se zvedá lesnaté pásmo Považského Inovce, severněji pak členité Strážovské vrchy.
Za občerstvením musíme sjet asi 70 výškových metrů na slovenskou stranu na Holubyho chatu. Kapacitní objekt je zvyklý zvládat o víkendech zástupy výletníků, však se jedná široko daleko o jediný záchytný bod.
Sjezd z říše snů
Cestu zpět do moravské části bělokarpatského podhůří volíme po značené cyklotrase severním směrem. Nejprve tedy sledujeme v protisměru stejnou cestu, po níž jsme na vrchol vyjeli, a posléze se oddáváme jedinečnému sjezdu k rozcestí Kamenná bouda. Nová lesní silnička s mimořádně kvalitním asfaltem má sklon „tak akorát“ a malebně se vlní ve stínu mohutných buků. Co víc si přát?
Pohled na městečko Strání od rozcestí Dubina
Od Kamenné boudy k sedlu silnice mezi Stráním a Slavkovem se sice vrací prašná šotolina, ale terén zůstává příznivý a nejinak tomu je i po nájezdu na červenou značku směr Mikulčin vrch. Místy musíme zapojit korekci rovnováhy, ale nevadí. Výhledy z luk jsou opět vynikající, a to jak na moravskou, tak na vážskou stranu. Jedeme totiž přímo po rozvodnici mezi Moravou a Váhem, zatímco česko-slovenská hranice probíhá až o několik kilometrů dál směrem na východ. Moravské obce Strání a Březová se proto terénem sklánějí již ke slovenskému Pováží.
Dalším postupným cílem je rozhledna U Křížku nad Březovou. Chvíli dumáme, z které strany k ní vlastně máme přijet, nakonec nás navede západní okraj lesa. Dřevěná konstrukce s vyhlídkovou plošinou 10 metrů nad terénem je jednou z několika téměř identických rozhleden, které na Uherskobrodsku během posledních deseti let vznikly, a poskytuje pěkný výhled zejména na masiv Lopeníku a na Slovensko.
Cyklostezky i silnice na závěr
Silnice ze sedla nad Březovou do Nivnice představuje další táhlé a hodně dlouhé klesání. Uvítali bychom sice o něco méně „krabatý“ asfalt, protože místy je třeba se soustředit hlavně na to, aby nás nějaká nerovnost neposlala do příkopu, ale měnící se scenérii si užíváme i tak. Po vyjetí z lesa nás po pravé ruce provází obří ovocný sad, a když přijedeme mezi první domky Nivnice, je znát, že jsme opravdu „dole“, tedy nějakých 250 metrů nad mořem.
Výhled z rozhledny U Křížku na masiv Lopeníku. Vpravo v pozadí je vidět Strání.
V Nivnici, možném rodišti Jana Ámose Komenského, najíždíme vzornou cyklostezku sledující silnici do Dolního Němčí a dál do Slavkova, což jsou oboje rozlehlé, úpravné slovácké vesnice.
Samotné finále pak vede zvlněným terénem přes známou obec Blatničku do Velké nad Veličkou. Ačkoli jedeme zčásti po silnici 1. třídy, je zde téměř nulový provoz a stejně je tomu tak i na posledních kilometrech před Velkou. Celkem jsme jich na krajinně pestrém okruhu „natočili“ více pětasedmdesát.
Okruh z Velké nad Veličkou přes Velkou JavořinuDélka: 75 kilometrů Před návštěvou hraničního hřebene Bílých Karpat si zkontrolujte aktuální podmínky týkající se překročení česko-slovenské hranice. |
