Pak ovšem televizní podoba jinak sympaticky civilního ceremoniálu, který v omezeních souvisejících s koronavirem objevil z nouze ctnost, poněkud ztrácí smysl. Protože lidé u obrazovky logicky očekávají, že zazpívají vítězové, aby si o jejich kvalitách učinili obrázek – ale předtočená vystoupení obsadili jiní.
Sama o sobě měla koncertní čísla jistý půvab, odehrála se totiž vesměs v obřích prázdných lokacích od stadionu po letiště, se kterými si kamera mohla nápaditě, leckdy až přízračně pohrát a kde se jasně ukázalo, že ofrakované publikum přímo v sále Andělé nepotřebují.
Ovšem právě v pustém prostoru může svou moc prokázat jedině opravdu silná muzika – a takové se bez vítězů nedostávalo. Včetně přeromantizovaného přednesu písně Srdce nehasnou v podání Richarda Krajča, jehož patos zmírnilo jen zařazení k poctě in memoriam.
Průvodkyně Ewa Farna vklouzla do své role vcelku přirozeně s odzpívaným prologem ve vylidněné areně Kde všichni jsou; z jejího putování za laureáty bylo znát, že i zpěvačce je uvolněný formát bližší než sešněrovaný pódiový galavečer. Bohužel občasné oslí můstky scénáře – „To je tak ujetý jako Vypsaná fixa v Rudolfinu“ – lámaly humor zbytečně přes koleno.
Mišík, který svá ocenění přebíral v hospůdce u piva, to shrnul výstižně: „ Já moc nejsem na ty recepce a medaile.“ Jinými slovy, když už to musí být, aby se dodržely výroční tradice i sponzorské závazky, pak raději nenásilně, jako by mimochodem, na způsob večírku muzikantské rodiny.
Jenže i stylizovaný civil může začít nudit – naštěstí měl rozumnou délku – a hlavně by měl navzdory „karanténní“ formě dodržet původní účel, tedy oslavit nejlepší z nejlepších, aby si jejich oceněnou tvorbu nemusel divák hledat dodatečně na internetu. Pro hudební osvětu typu „...a další“ slouží jiné pořady.
