Své dvoudílné paměti herečka a disidentka nazvala Byl to můj osud: Na přeskáčku a stvrdila v nich svou pověstnou odvahu. Signatářka Charty 77, která se k profesi směla vrátit až po listopadu 1989, se v nich vyznala ze všech životních selhání: z vynucené spolupráce s StB, ze vstupu do komunistické strany, byť v ní zůstala jen šest let, z pocitu viny za dávnou autonehodu, při níž ztratila svého syna.
„Pamatuji si, že právě tehdy, v roce 1999, jsem jí jako jeden z prvních nabídl návrat před kameru. Točili jsme spolu film Kuře melancholik, v němž má její postava utrápit dítě, prezident Václav Havel jí udělil vyznamenání, a do toho vyšel první díl její knihy, který způsobil poprask,“ vzpomíná Brabec.
Chramostovou poté obsadil ještě do televizních snímků Samota a P. F. 77 či do seriálu Hraběnky a naposledy ji přizval i do krimiseriálu Zločiny Velké Prahy, který se teprve natáčí a premiéru chystá na příští rok. Zábavnou roličku domovnice sehrála Chramostová koncem srpna a podle Brabcových slov zase naplno – přesně tak, jak žila.
„Přijel jsem za ní do domova seniorů, chvíli jsem ji přemlouval, ona váhala, až jsem řekl – Standovi by se to líbilo,“ zmínil Brabec hereččina životního partnera Milotu, jehož nemoc i nedávný odchod těžce nesla. „Odvětila – To máš pravdu – a jako by ožila. Jakmile ji přivezli na natáčení, byla vyložené sluníčko, zjevně i drobným návratem do branže pookřála, a když jsme jí nabízeli kávu, řekla si raději o svou oblíbenou skleničku whisky,“ vypráví režisér, kterému Chramostová zjevně důvěřovala: „Žertovala, že se mnou by prý klidně točila i Peříčko.“
Jaká vlastně byla? „Přímá, příjemná a otevřená. Obdivoval jsem, jak statečně se vyrovnala s vlastní minulostí. Osud měla opravdu složitý, včetně údělu prvního manžela, kterého v 50. letech málem popravili, ale mohl jsem se jí zeptat na cokoli, neměla problém o tom mluvit. Navíc díky tomu ukázala cestu i jiným: jestliže své chyby zveřejníte, nikdo vás kvůli nim už nemůže vydírat,“ popsal Brabec.
Chramostová netajila, že v začátcích jí šlo o kariéru, hrála na vinohradské scéně či v propagandistických filmech Nad námi svítá nebo Rudá záře nad Kladnem. Ale na vinohradském jevišti byla také Marií Stuartovnou, Annou Kareninou či Roxanou a před manželovou kamerou zazářila v trezorovém Spalovači mrtvol, jehož obnovené premiéry v restaurované podobě na letošním karlovarském festivalu už se nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit.
Po odmítání ruské okupace a podpisu Charty 77 se manželé ocitli na černé listině; tehdy začala Chramostová hrát doma pro přátele takzvané bytové divadlo, jehož záznamy pořizoval právě Milota. Kvůli zdravotním problémům se však po pádu totality na rozdíl od manželky k svému povolání už nemohl vrátit.
Vlasta Chramostová se Stanislavem Milotou
„Byli jako jedno tělo, jedna duše. Nemohli zestárnout, neustále se totiž navzájem popichovali a provokovali, pro nezasvěcené to někdy působilo až vypjatě, ale byl to jejich způsob hry,“ popisuje režisér nerozlučnou dvojici. Dodává, že spřízněni byli Chramostová a Milota i charakterově: „Navenek silná čistá mravní autorita, uvnitř křehký a zranitelný člověk.“
Nositelka zvláštní ceny kolegia Herecké asociace, čestná členka Síně slávy Národního divadla a nositelka tří nominací na filmovou cenu Český lev za snímky Odcházení, Kuře melancholik a Je třeba zabít Sekala měla blízko rovněž k poezii. Ne náhodou při ceremoniálech místo obvyklých děkovných projevů sahala k básním.
Jmenovitě k Jaroslavu Seifertovi či k veršům Olgy Scheinpflugové, jež považovala za své krédo: „Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač. Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti. Je krásné moci věřit v mravní řád, vědět, že za hříchy se nikam neuteklo, tvor tresty znavený se může lehčeji smát, než kdo jim unikl a jehož čeká peklo. Za všechny tresty zasloužený pláč, spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“
Ráda také citovala výrok z dramatu Arthura Millera, že „morálka je říkat pravdu proti sobě“, a když rekapitulovala bolestné body novodobých národních dějin, opakovala, že „strach je spolehlivá zbraň“. S vědomím vlastních omylů je jiným nezazlívala. „Můj život se odehrával ve velice zvratových časech, vždy jsem byla v centru, zajímalo mě, co se děje a jak se do věci vložit. Často jsem se namíchla a často na to doplatila,“ shrnula svůj osud v pamětech.
Jaroslav Brabec přiznává, že mu Vlasta Chramostová bude hodně chybět. „Zrovna jsem si říkal, že až budu mít v natáčení na den pauzu, pojedu ji zase navštívit. Teď už za ní musím jinam.“ Poslední rozloučení s Vlastou Chramostovou se uskuteční v pondělí 14. října v 11 hodin z jeviště historické budovy Národního divadla v Praze.
