„Pro mě je odchod vzácné přítelkyně osobní ztrátou, ale je to ztráta také pro Janáčkovu akademii múzických umění. Nejen svým hereckým mistrovstvím, protože nesporně patřila k předním evropským herečkám, ale i osobními, občanskými, morálními a etickými postoji může být pro všechny naše studenty velkým vzorem,“ vyzdvihl zásluhy Vlasty Chramostové rektor JAMU Petr Oslzlý.
A zdaleka není jediný. „Byl jsem její věrný divák, byla to vynikající herečka disponovaná zejména pro hrdinské role. A také neobyčejně statečná žena, která vykonala obrovskou práci,“ ocenil brněnský dramatik Milan Uhde.
Podle Oslzlého měla Chramostová k Brnu úzkou vazbu, a dokud mohla, často jej navštěvovala. „Narodila se tu a dlouho žila. Začínala tady hrát a na scéně zdejšího Národního divadla vytvořila sérii prvních velkých rolí své kariéry,“ připomněl Oslzlý.
Chramostová pocházela z promasarykovsky smýšlející rodiny „vlasteneckých učitelů i padlých legionářů“, jak sama vzpomínala ve svých knižních pamětech.
Líčila i to, jak tatínek Vladimír Chramosta, nejstarší z pěti dětí, po válce jako inženýr Západomoravských elektráren elektrifikoval právě Jihomoravský kraj.
A právě kvůli tomuto zaměstnání byly jeho rodné Skryje, kam Chramostová jako dítě často jezdila, zbořeny coby bezpečnostní prostor kolem dukovanské jaderné elektrárny. Zmizely tak i všechny domy a místa dětských radovánek budoucí herečky.
„Především jsou však mé vzpomínky na dětství spojeny s oranžovým domem číslo 21 v Kotlářské ulici,“ zachytila ve svých pamětech. „Na rohu stála socha pana učitele. Po pravici i po levici měl školu. Do té obecné jsem s brašničkou chodila od první třídy,“ doplnila své vzpomínky v roce 2016 pro MF DNES.
Léta však Vlasta Chramostová jezdila do Brna nejen za svým bratrem, ale pravidelně také na Dušičky. A tento zvyk až do vysokého věku neporušila. „Na ústředním hřbitově mám totiž hrob svého jediného syna,“ vysvětlila.
S brněnským sochařem Konrádem Babrajem měla chlapce pojmenovaného po otci, narodil se v červenci 1959. V necelých čtyřech letech ale zahynul při autonehodě, když s ním unavená herečka jela 25. května 1963 z Prahy do Brna „potěšit svou maminku“.
Tehdy poblíž Popůvek nešťastně předjížděla náklaďák se senem. Po fatálním nárazu skončila sama těžce zraněná, zatímco malý Konrád zemřel druhý den v dětské nemocnici v Černých Polích ve stejné ulici, kam si ho jeho maminka přivezla z porodnice do bytu jeho otce.
Bytové představení v rakouské televizi
Výčitky svědomí Chramostovou pronásledovaly až do konce života a možná byly jedním z důvodů, proč se po okupaci Československa v roce 1968 rozhodla už nikdy nezradit svoje svědomí.
Vlasta Chramostová
|
Podpora vyhozených kolegů jí pak utnula skvělou hereckou kariéru, takže role v Herzově Spalovači mrtvol z roku 1968 byla na dlouhá léta její poslední.
A zakrátko nesměla už ani na oficiální jeviště. „Věděla jsem, že dělám správnou věc,“ prohlásila o svém podpisu Charty 77.
„Dokázala se zachovat zásadově, i když tím nasměrovala svůj další život mimo divadlo. Málokdo si uvědomuje, co to pro herce je, mít zakázáno vystupovat. Spisovatel může psát do šuplíku, ale herec, který nemůže hrát, jako by nebyl. Doufám, že hodně lidí na ni bude vzpomínat s takovou úctou a obdivem jako já,“ poznamenala bývalá mluvčí Charty 77 a současná ombudsmanka Anna Šabatová.
Protože Chramostová oficiálně hrát nemohla, založila bytové divadlo, odkud estébáci odváželi diváky v mrazech a lehkém oblečení daleko za město. A také lidé z jihu Moravy měli v roce 1983 díky rakouské televizi ojedinělou příležitost zhlédnout její bytové představení o Boženě Němcové s názvem Dávno, dávno již tomu.
Pro herečku toto monodrama napsal režimem rovněž zavržený dramatik František Pavlíček, na zapřenou byl i autorem scénáře filmu Tři oříšky pro Popelku, Stanislav Milota monodrama v domácích podmínkách skvěle natočil a rakouská ORF jej odvysílala v předvečer stého výroční Národního divadla v Praze.
Naslouchejte si, vyzývala spoluobčany
V roce 1988 se herečka pokusila přivézt své zakázané divadlo i do Brna. „Jenže se to tenkrát nevyvedlo. Prozradilo se místo, kde jsem měla vystoupit,“ vzpomínala na zásah Státní bezpečnosti, kvůli němuž se na poslední chvíli hledala náhrada, kde představení uspořádat.
Nakonec se zcela utajeně a jen na ústní pozvání podařilo náhradní představení uskutečnit v legendárním klubu Šelepka. „A tam se nehodilo říkat, co jsem měla připraveno. Nebyla jsem se sebou spokojená, to jediné si pamatuju,“ vzpomínala vždy perfekcionistická Vlasta Chramostová na představení, které však přítomní diváci přijali s velkým potěšením.
Po revoluci se dočkala uznání, v roce 1998 dostala Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva z rukou prezidenta Václava Havla.
Dál jezdila do Brna, pak ale přišlo stáří se všemi omezeními, která manželé Milota a Chramostová zvládali především díky své dlouholeté vzájemné podpoře, humoru a lásce. Když letos v únoru Stanislav Milota náhle zemřel, pro jeho o sedm let starší ženu to byla jedna z posledních ran.
A její vzkaz ke dnešku, který vyjádřila v posledním rozhovoru s autorkou tohoto článku? „Vyrostla jsem za Masaryka, takže spoluobčanům bych vzkázala, aby pořád nemysleli na sebe a naslouchali si. Hospody bývaly k tomu, aby se lidé družili. A ne aby se tam rvali a pro blbost zabíjeli.“
6. října 2019 |
