RECENZE: Česká koncertní premiéra New Order dopadla na jedničku

Počkali jsme si, ale stálo to za to. Britští New Order se v Praze předvedli ve vynikající formě a odehráli přesně ten koncert, v který jejich milovníci doufali.

Byl to tak trochu vymodlený koncert. Takřka všechna důležitá jména světového popu, rocku, metalu a mnohých dalších žánrů a směrů už v Česku hrála, jen ti New Order stále nic. Skupina, která povstala na troskách kultovních Joy Division po smrti charismatického (a problematického) frontmana Iana Curtise a svým vizionářským přístupem k hudbě ovlivnila nespočet následovníků, se našim končinám stále vyhýbala.

Už už to vypadalo, že se jich dočkáme v roce 2012, měli být jednou z hlavních hvězd druhého ročníku Prague City festivalu, který se ale z důvodů finančních problémů nekonal. Takže až letos, zato ale v plném lesku, s kompletním koncertním programem napěchovaným starými hity, novějšími skladbami a několika připomínkami Joy Division. Je to stále ještě relativní novinka, New Order se ke své minulosti na koncertech dlouhá léta odmítali vracet.

V Praze je nasadili hned z kraje. Po počáteční Singularity ze zatím poslední řadovky Music Complete, stařičké Ceremony a Age Of Consent z druhého alba Power, Corruption & Lies zazněly Disorder, She’s Lost Control a Transmission.

V tu chvíli už bylo publikum na lopatkách a když pak New Order nasadili hitovku Regret, úvodní věc z alba Republic, šlo se do kolen. Bylo to jako procházka dějinami britské nezávislé muziky. Temné a sebezpytné skladby z dob Joy Division se přirozeně a beze švů propojovaly se zpěvnými melodickými a tanečními písničkami z novějších desek.

Společným jmenovatelem byl a je přístup New Order k věci. Ten stoicky klidný, ryze britský přístup k hudbě. Střet nesmírně talentovaných individualit – chyběl sice baskytarista Peter Hook, ale jeho náhradník Tom Chapman odvedl skvělou práci – které kdysi před lety pod vlivem koncertu Sex Pistols začali hrát a jen tak mimochodem přepisovali hudební dějiny. Byli u toho, když startovala horečka tanční hudby, singl Blue Monday, který samozřejmě zazněl taky, je přesně ten moment, kdy rock začal absorbovat kánony elektronické muziky.

Tohle všechno si člověk během koncertu New Order uvědomil. A také to, jak nadčasové a svěže znějící melodie dokázali složit, jak skvělé texty k nim napsali. Prostě jak je ta kapela, kterou krom relativních nováčků Phila Cunninghama a zmíněného Toma Chapmana tvoří stárnoucí pán s bříškem Barney Sumner, na pódiu naprosto nehybná a kamenně se tvářící klávesistka Gillian Gilbertová a „lidský bubenický automat“ Stephen Morris, jedinečná a nezměnitelná.

New Order

95 %

Forum Karlín, Praha

3. října 2019

Žádné podbízení se, nakrucování, prostě jen hudba. Poctivá, okouzlující, svěží. Stejně vzrušující, jako když jste ji slyšeli poprvé. Perfektně odehraná. O Barneyho občasných hlasových indispozicích se všeobecně ví, jsou koncerty, které odzpívá velmi problematicky, ale v Praze byl ve skvělé formě. Všechno do sebe zkrátka zapadlo. A když v prvním přídavku Decades z alba Closer od Joy Division kapela pomocí projekce vkusně připomněla památku Iana Curtise, draly se do očí slzy.

Mráz běhal po zádech celou dobu, setlist krom výše zmíněných položek obsahoval prakticky vše, co si milovník New Order může přát: Bizzare Love Triangle, True Faith, Temptation, potěšila i připomínka skvělého alba Technique v podobě Fine Time.

Závěr nemohl patřit jiné skladbě než ikonické Love Will Tear Us Apart. Barney Sumner ji sice nikdy nemůže podat tak, jako depresemi zmučený Ian Curtis, přesto je to i po těch letech pořád ohromná síla. Jedna z těch písniček, které bez vší nadsázky a dutého patosu opravdu dokáže měnit lidské životy.