Předně odjakživa platí, že všeobecně se konce dramatických děl bůhvíproč ne a nedaří. Už Karel Čapek přece psal, jak se u filmů věčně předělávají, a vtipně prorokoval, že ani konec světa se určitě hned napoprvé nepovede a bude se muset opakovat.
ANKETA: Zvolte oblíbenou postavu seriálu Hra o trůny |
Navíc sami fanoušci celé ságy kritizovali právě poslední sérii za odklon od původní kvality, dokonce v petici s více než milionem podpisů žádají, aby se přetočila. Což je samozřejmě nesmysl, alespoň jim však Hra o trůny ukázala, jaký je rozdíl mezi osobností spisovatele a televizní továrnou.
Autor knižní, jenže stále ještě nedopsané předlohy George R. R. Martin sice tvůrcům seriálu napověděl, jak by se měl příběh uzavřít, nicméně přiznal, že k pointě dospěli „jinými cestami“. A právě „jiné cesty“ rozhodují o výsledku, jak dokonale vystihuje hollywoodská anekdota.
Když scenárista přinese producentovi své dílo, uslyší: Dlouhé, nemám čas to číst, doneste kratší verzi. Uposlechne, ale producent opakovaně žádá stále stručnější výtah, až autor přinese jediný list s jedinou větou: On už ji nechce, ona skočí pod vlak. A producent ho zpraží: Vždyť to je Anna Kareninová!
Právě to, co ve Hře o trůny předcházelo „skoku pod vlak“, je měřítkem kvality: buď chytrá, promyšlená, logicky vystavěná válka charakterů jako na počátku osobité legendy, nebo uspěchaná konstrukce vypolstrovaná fanouškovským servisem, vysokým rozpočtem, digitálními efekty a reklamní masáží.
Jakmile se fenomén budovaný od roku 2011 smrskne na sázky, kolik draků přežije a kdo usedne na trůn, pozbývá smyslu. Takhle se totiž budují takzvané nekonečné seriály, v nichž postavy neumírají podle zákonitostí dramatu, nýbrž proto, že jejich představitelé požadují vyšší honorář.
Ostatně řada svědomitých herců nechce v otevřených kronikách ani účinkovat, protože ke svému výkonu potřebují vědět, jak se jejich hrdina bude postupně vyvíjet - ne aby jim těsně před klapkou režie oznámila, že u něj právě propuklo dosud skryté šílenství.
Podobné laciné triky znamenaly konec Hry o trůny dávno před rozuzlením. Jak šaráda dopadla, není už důležité. Doutnající trosky plné dětských tělíček, dlouhé pomlky, významně zkřížené pohledy, velikášské projevy, rozjímání o syndromu spasitelství, oprávněnosti vraždy na tyranovi, volebním právu...
Klidně tam namísto království mohli vyhlásit republiku s budovatelským plánem obnovy. Ještěže Shakespeare psal v dobách, kdy mu televizní našeptávači neradili, aby v zájmu publika nechal Romea s Julií dojít ve zdraví k oltáři.
