Sedám na svou Jawu 21 Pionýr, můj kamarád Martin vedle mě startuje Jawu 23 Mustang. Oba stroje vyjely z Povážských strojíren před více než čtyřiceti lety. Kolují o nich různé historky, které téměř vždy končí: „...a hned za vesnicí se něco podělalo a já ho musel dotlačit domů.“
No a my chceme dokázat, že až tak hrozné mašiny to nejsou. Proto na nich vyrážíme napříč celým Balkánem. Za šestnáct dní projedeme jedenáct států a zdoláme přes 4 400 kilometrů.
První balkánskou noc trávíme v Chorvatsku u Varaždinského jezera. Majitel kempu je našimi motorkami tak nadšený, že nás ubytuje zadarmo a ještě nás zve na oslavu narozenin.
Chorvatsko je krásná země s úžasnými plážemi, ale ty si protentokrát necháváme ujít a míříme na méně známé místo: leteckou základnu Željava. Ta patřila ve své době k nejutajovanějším objektům Jugoslávské národní armády. Megalomanská stavba je vytesána v horském masivu Plešjevica na pomezí chorvatsko-bosenských hranic.
Stíhačky, které doslova vylétávaly z hory, zde byly naposled za jugoslávské války. Dnes je toto málo známé letiště poměrně dobře přístupné. Pozor však – celé okolí je stále zaminované a je tedy velmi nebezpečné scházet z vyznačených cest.
Přijíždíme do Bosny a Hercegoviny. Místy si připadáme jako ve válečné zóně. I po mnoha letech od konce války v Jugoslávii jsou následky bojů viditelné téměř na každém kroku. V Bosně je stále mnoho aktivních minových polí, proto se doporučuje nesjíždět za tmy z hlavních tahů do horských oblastí. Toho nedbáme a cestu do Sarajeva si zkracujeme přes hory.
Už se stmívá a my hledáme místo pro bivak kdesi v horách. Za tmy stavíme stany na horské mýtině. Ráno nás čeká nemilé překvapení: asi dvacet metrů od stanů stojí cedule upozorňující na minové pole. Při pohledu na výstražnou lebku se zkříženými hnáty nás oba polije horko. Když se z toho šoku oklepeme, vyrážíme do Sarajeva.
Latinský most v Sarajevu v Bosně
Městem se propleteme až k Latinskému mostu. Většina lidí ho zná, protože na něm Gavrilo Princip spáchal 28. června 1914 atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este, což byla záminka k vyvolání 1. světové války. U mostu je pěkně živo, pořídíme pár fotografií a pokračujeme do Černé Hory.
Pozor, želva přes silnici!
První den v Černé Hoře se probouzíme do parádní mlhy. Když asi během hodiny zmizí, naskýtají se nám nepopsatelné výhledy. Projíždíme podél řeky Piva, náhorní plošinou Pivska planina.
Naše jawy
|
Řeka teče mezi vápencovými skalami hlubokým kaňonem, který se řadí mezi deset nejpůsobivějších na světě. Průzračně modrá barva řeky je dána množstvím mikroorganismů a minerálů ve vodě.
Dále míříme k Podgorici a z ní přes Skadarské jezero k pobřeží. Konečně vidíme moře a můžeme se na chvíli zchladit ve vlnách Jadranu.
Po dnech plahočení na pekelných strojích překračujeme hranice do Albánie. Tady konečně okusíme všemi slibované balkánské vedro. Kupodivu to našim vzduchem chlazeným motorkám tolik nevadí. Vjíždíme do hor a projíždíme Národním parkem Logara. Bohužel kopce jsou pořád strmější a my stále častěji seskakujeme z motorek a musíme je tlačit. V tomto vedru jsou to galeje.
Kaňon řeky Pivy v Černé Hoře
Serpentiny v Národním parku Logara
Po pár hodinách se před námi otevře neuvěřitelná scenérie a my z vrcholků hor spatříme Jónské moře a albánskou riviéru. K vodě sjíždíme po parádních serpentinách. Za odměnu se osvěžíme v moři hned pod pevností Aliho Paši s výhledem na ponorkovou základnu v Porto Palermo.
Odpoledne překračujeme hranice do Řecka. Celníci z nás mají takovou srandu, až jeden padá smíchy ze židle. I proto jezdíme na těchto strojích, lidem se to prostě líbí. V Řecku nás zaskočí jedna věc: když projíždíme horami, přes cestu přeběhne želva. Okamžitě stavíme a děláme několik fotek. Neujedeme ani dva kilometry a další želva a další.
Náš pomyslný zlom cesty je v Soluni, tam se otáčíme a vyrážíme zpět. Ze Soluně odjíždíme už za tmy a hned za městem hledáme místo ke spaní. Sjíždíme z cesty a dostáváme se mezi vinice. Ještě kousek jedeme, než uvidíme dům a rozsvícená světla. Zastavíme a v tom se proti nám rozběhnou dvě postavy a něco nahlas křičí! I přes neznalost řečtiny pochopíme, že nás mají za zloděje. Rychle to otáčíme a ujíždíme. A v tom slyšíme dva výstřely! Dodnes doufám, že to bylo jen výstražně do vzduchu a ne po nás.
Cedule upozorňující na minové pole v okolí Željavy
Želvy v Řecku
Nafta místo benzinu
Ráno překračujeme hranice do Makedonie. Ve Skopji nás čeká milé setkání. Při projížďce městem zaslechneme komolenou češtinu „Achoj, ak se máš?“ Ze svého obchůdku nás zdraví Makedonec, dáváme se s ním do řeči a dozvídáme se, že pracoval čtyři roky v Česku.
Na Balkáně jsme si zvykli, že na benzinkách automaticky tankuje pumpař. A v Makedonii se nám to vymstilo. Když je natankováno, zjišťuji, že místo benzinu mi nalil naftu. V tu chvíli si to uvědomí i on, běží pro hadičku a nafta jde z nádrže ven. Blížíme se ke Kosovu a přemýšlíme, jestli bude tento stát bezpečný. Většina cestovatelů se mu vyhýbá, ale my to nakonec riskneme. Kosovo je poměrně malá země, takže ji máme za pár hodin projetou a bez problémů.
Vstupujeme do Srbska, kde nám ve městě Velika Plana do cesty vjede auto a z něj vyskočí do půl těla svlečený chlápek. S velkým nadšením poskakuje kolem motorek a vysvětluje nám, že staré motocykly sbírá. Představuje se nám jako Goran a zve nás k sobě domů. Samozřejmě si sbírku nenecháme ujít a jedeme za ním.
Kosovská hranice
Setkání s Goranem v Srbsku, na focení sezval celou rodinu.
Další den nás čeká státnická návštěva. A to doslova. Máme už několik týdnů domluvenou schůzku s prezidentem Svobodné republiky Liberland. To je nový stát, který byl založen v roce 2015 Čechem Vítem Jedličkou. Leží mezi Chorvatskem a Srbskem na západním břehu Dunaje.
Sraz8. června 2019 se v Ledcích u Třebechovic pod Orebem koná sraz motocyklů Jawa na počest Františka Janečka, zakladatele značky. Součástí budou i cestovatelské besedy. |
Pan prezident nás zve na soukromou oslavu na hausbótu. A je to party ve velkém stylu: pivo, víno, šampaňské a hlavně tradiční rakije. O jídle ani nemluvě.
Spaní máme nachystané na vlajkové lodi liberlandské flotily Liberty. Po dvou týdnech ležení na tvrdém si měkkých postelí na lodi užíváme. Poslední večer na Balkáně snad ani nemohl skončit lépe. Domů to máme jen něco přes osm set kilometrů. A cestou už nám v hlavě zrají myšlenky na další expedici.
