Ač nejznámější, Šógun je jen jednou z dlouhé řady knížek, které byly o Williamu Adamsovi napsány. Jeho příběh má v sobě vše, po čem spisovatel a potažmo i čtenář touží. Byl prvním Angličanem v Japonsku, což samo o sobě je příslibem velkého dobrodružství. U japonských břehů se navíc vylodil v roce 1600, v době velkých společenských změn. Přitom je o něm známo jen velmi málo, což spisovateli poskytuje prostor pro vlastní fantazii.
Vyrostl jsem v Limehouse blízko Londýna a dvanáct let jsem byl učněm mistra Nicholase Digginse. Pak jsem sloužil jako mistr a lodivod na lodích Jejího veličenstva.
William Adams v dopise z roku 1611
Skutečný příběh měl pokračování
Téměř vše, co o Adamsovi víme, nám zanechal v šesti dopisech, které poslal z Japonska domů do Anglie, a které se jako zázrakem zachovaly. V dopise z roku 1611, nadepsaném Mým neznámým přátelům a krajanům (To My Unknowne Frinds and Countri-Men), popisuje svá raná léta v Anglii. Dozvídáme se tak třeba to, že pocházel z města Gillingham v hrabství Kent, a že se mezi loděmi pohyboval od svých dvanácti let. Učil se je stavět i se na nich plavit. Když se rozvinul nizozemský obchod s Indií, zatoužil se na něm také přiživit. V roce 1598 přijal místo lodivoda u nizozemské flotily pěti lodí, která se měla plavit do Indie.
Bouře však flotilu rozdělila. Po dramatické zimě u břehů Chile skončila Adamsova loď Liefde 19. dubna 1600 u břehů Japonska. Proč? Posádka usoudila, že pro jejich náklad vlněných látek budou severněji položené ostrovy příhodnějším trhem než horká Indie. Dlouhá cesta a nemoci si vyžádaly svou daň, z původní posádky o více než stovce mužů jich zbylo jen 24. Pouhých sedm však bylo schopno chodit.
Setkání Williama Adamse a Tokugawy Iejasua na evropské mapě Japonska z roku 1707.
Fanoušci Šóguna už jistě rozpoznali v Liefde loď Erasmus. Avšak zatímco Erasmus připlul v románu na největší ostrov Honšú, Adams se ve skutečnosti vylodil na jižněji položeném Kjúšú, konkrétně v Usuki v prefektuře Oita. Němým svědkem této události jsou pozůstatky hradu Usuki, který zde stál už od roku 1562. Členové zdejší posádky byli prvními Japonci, se kterými se Adams setkal.
Ačkoliv jim Japonci podle Adamsova dopisu „ukradli všechno, co mohli“, chovali se k cizincům slušně a nikomu neublížili. Vaření námořníků v hrnci, které se objevuje v knize i v seriálu, je tak jen výplodem Clavellovy fantazie.
Adams byl vybrán jako velitel a zástupce posádky, protože kapitán Jacob Quaeckernaeck byl příliš nemocný. V Japonsku navíc tou dobou pobývali už několik let portugalští obchodníci a jezuité a Adams uměl plynule portugalsky. Mohl se tedy nejrychleji v cizí zemi zorientovat.
Stanul jsem před králem, který si mě dobře prohlédl, a zdálo se, že je mi velmi příznivě nakloněn. Dělal na mě spoustu gest, některým jsem rozuměl, některým ne. Nakonec přišel někdo, kdo uměl portugalsky.
William Adams v dopise manželce, před 1611
Stejně jako knižní Blackthorne, i Adams byl eskortován do Ósaky a předveden před muže, jehož ve svých dopisech nazýval „králem“. Ve skutečnosti jím byl mocný a obávaný šlechtic Tokugawa Iejasu, kterého James Clavell přetvořil v Toranagu Yošiho. Můžeme si jen představovat, jak asi jejich setkání vypadalo.
Adams se nejspíš musel podivovat nad opulentností ósackého hradu, který byl a dodnes je výkladní skříní japonské architektury. Pětipatrová věž zdobená plátkovým zlatem je úplně odlišná od hradů, které znal z Evropy. Možná ho překvapil japonský minimalismus interiérů, i to, že přední šlechtic země sedí na zemi.
Království mechu a červených bran. Fušimi Inari je portálem do japonské pohádky |
Iejasu se Adamse vyptával na různé věci: odkud je a proč přijel do Japonska, jestli se v jeho zemi vedou války a v jakého boha věří. S Tokugawou se Adams sešel ještě třikrát a vždy byl podroben křížovému výslechu. Načrtl mu i mapu tehdy známého světa.
Po třetím rozhovoru byl Adams poslán do Eda, dnešního Tokia. To bylo ještě na konci 16. století bažinatou rybářskou vesničkou. Tokugawa Iejasu si ji díky výhodné poloze vybral jako svou základnu a proměnil ji v živé, tepající srdce svého panství.
Od tohoto bodu Adams v dopisech upustil od podrobností, a jeho další osudy jsou nám tak známé jen v hrubých obrysech. Většina z nich se v románu, který pokrývá období pouhých pár měsíců, vůbec neobjevuje. Adams se stal poradcem Tokugawy Iejasu v otázkách protestantství a obchodu. Na oplátku dostal vesnici Hemimura, která je dnes součástí přístavu Jokosuka, a dům v Edu. Pro Tokugawu postavil dvě „evropské“ lodě, obě trochu menší než Liefde, která byla v roce 1603 potopena jako příliš poškozená.
V mezičase pomáhal Adams v přístavu Hirado na Kjúšú vybudovat anglickou obchodní stanici, ve které pracoval až do své smrti v roce 1620. Vzal si Japonku, dceru bohatého hostinského z Eda, spolu měli dvě děti Josepha a Susan. A to i přesto, že ženatý už byl – v Anglii zanechal manželku a dvě děti. Ve své poslední vůli odkázal majetek jak své japonské, tak i anglické rodině. Na Britské ostrovy se už nikdy nevrátil.
Ve své nové domovině byl Adams známý jako Andžin, tedy Lodivod, doslova „pozorovatel jehly“, čímž byla myšlena střelka kompasu. Podle území, kde se nacházela jeho vesnice, se mu zase říkalo Miura. Miura Andžin tak zní jeho plné japonské jméno.
Lidé v této zemi Japonsku jsou přívětiví, nadmíru zdvořilí a udatní v boji. Jejich zákon je přísně dodržován a vykonáván bez ohledu na to, kdo přečin provedl. [...] Myslím, že není žádná země na světě, které by bylo lépe vládnuto. Lidé jsou zde velmi pověrčiví a mají různé názory.
William Adams v jednom ze svých dopisů
Památky na otce japonského loďstva
Adamsova kariéra tedy byla podivuhodná, ale nejspíš ne tak zářná jak si ji vysnil James Clavell. Tokugawa Iejasu po bitvě u Sekigahary, která se odehrála 21. října 1600, sjednotil Japonsko a stanul v jeho čele jako šógun. Položil základy tokugawského šógunátu, jehož vládci dokázali v zemi, až dosud zmítané válkami, nastolit mír trvající 200 let.
O těchto událostech se Adams ve svých dopisech nezmiňuje. Na rozdíl od Clavellova Blackthorna v nich nejspíš nehrál žádnou, nebo jen zanedbatelnou roli. Pokud tedy nepočítáme fakt, že v bitvě Iejasu využil zbraně včetně těžkých děl, které byly původně součástí arzenálu lodi Liefde.
James Clavell svému Johnu Blackthornovi připsal i další úspěchy: status samuraje a titul hatamota – vysoce postaveného samuraje ve službách šóguna. Jeho předloha William Adams ve své závěti skutečně odkázal dva meče, odznak samuraje, svému japonskému synovi Josephovi. Celý svůj život však zůstal obchodníkem, bojů a válek se, na rozdíl od skutečných samurajů, neúčastnil. Jeho postavení by se dalo přirovnat spíš k právníkovi nebo doktorovi, tedy člověku, který stál tak trochu mimo společenskou hierarchii. Nemáme ani žádné doklady, že byl hatamotem, ačkoliv výnosy vesnice, kterou od šóguna dostal, by tomu jen tak tak odpovídaly.
Hirojuki Sanada v seriálu Šógun (2024)
William Adams je důležitý z jiného hlediska: dokázal si získat sympatie šóguna a omezit vliv Španělů a Portugalců. Do karet mu hrála jedna podstatná okolnost. Zatímco španělská a portugalská obchodní činnost byla nerozlučně spojena s šířením katolického křesťanství, Angličané a Nizozemci měli jako protestanti zájem pouze s Japonskem obchodovat. Tokugawa Iejasu nebyl křesťanům nakloněn, a misionáři mu byli na obtíž. Bylo tak pro něj příhodnější navazovat kontakty s protestanty. Adams je také někdy, možná trochu nadneseně, oslavován jako „otec japonského loďstva“.
Adams nepřestává pět na Japonsko oddanou a obdivnou chválu. Mezi námi (Angličany v Japonsku, pozn. red.) převažuje názor, že se stal zdomácnělým Japoncem.
Kapitán John Saris, zakladatel anglické obchodní stanice, 1613
Čtvrť v Tokiu, kde Adams vlastnil dům, byla až do 30. let minulého století známá jako Anjin-cho, tedy Andžinova, Lodivodova čtvrť. Dnes je součástí distriktu Nihonbaši. Dům už zde dávno nestojí, od roku 1951 je však na jeho místě kamenná pamětní deska. Je snadné ji přehlédnout, krčí se ve výklenku jednoho z domů, ale je tam.
Jen kousek odtud, u britské ambasády ve čtvrti Marunouči, má svůj pomník i Liefde. Socha lodi byla slavnostně odhalena 25. listopadu 2020 u příležitosti 400. výročí Adamsovy smrti.
Adamse si připomínají i mimo Tokio. Ve městě Itó v prefektuře Šizuoka se každý rok v srpnu koná Andžinův festival, oslava spuštění jím vybudované lodi San Buena Ventura na vodu v roce 1607. Co na tom, že ji jen o tři roky později ukořistili Španělé.
Současná podoba ostrova Hirado, kde se v minulosti nacházely evropské obchodní stanice.
Program festivalu, který se pořádá od roku 1947, je tradičně velmi bohatý. Nechybí slavnostní průvod, soutěž v bubnování na tradiční bubny taiko a pouštění lampionů po vodě. Zlatým hřebem jsou ohňostroje. Jde o velkolepé divadlo, které trvá přes hodinu a rozsvítí nejen nebe, ale i mořskou hladinu. Také Itó má ulici pojmenovanou po anglickém námořníkovi: Anjinmiuradori.
Nejvýznamnější památky na Williama Adamse se ovšem nacházejí ve městě Hirado na ostrůvku u břehů Kjúšú, kde stála původní anglická obchodní stanice. Stále zde existuje jeho dům, ve kterém je dnes obchod s cukrovinkami. Říká se mu Andžin no Jakata – Andžinův dům. Také je tu Andžinův park, ve kterém byly v roce 1931 nalezeny kosterní pozůstatky. Všeobecně se mělo za to, že patřily Adamsovi. Domněnku potvrdila v roce 2020 analýza DNA. Hrob označuje deska s vyrytým fonetickým přepisem jeho jména.
 Jan Joosten má pomník na prominentním místě – na Tokijském centrálním nádraží. Nizozemec měl dům ještě lepšíPodobně, ne-li více, se v Japonsku dařilo i jinému členu posádky lodi Liefde: nizozemskému obchodníkovi Janu Joostenu van Lodensteijnovi. I on se stal poradcem Tokugawy Iejasu a také dostal dům v Edu. Zajímavé je, že ten jeho byl na mnohem prestižnějším místě: na ulici vedoucí k hradu Edo. Jan Joosten dostal japonské jméno Jajósu, oženil se s Japonkou a zplodil s ní několik dětí. Zprostředkovával obchod s Nizozemskem, kam se po pár letech pokusil neúspěšně vrátit. V roce 1623 se utopil na cestě z dnešní Indonésie, tehdy Nizozemské východní Indie. Dnes je po něm v Tokiu pojmenovaná celá čtvrť, kde se kdysi nacházel jeho dům: dříve Jajosu, postupem času zkomolené na Jaesu. |
Velká láska, která se nekonala
Boj o moc je pouze jednou ze dvou hlavních linek románu Šógun. Tou druhou je láska Johna Blackthorna a jedné z nejvýše postavených dam japonské společnosti: Tody Mariko. Jako většina postav románu, i ona má svůj reálný historický předobraz. Hosokawa Gracia byla oddanou křesťankou, velmi vzdělanou a inteligentní ženou. Narodila se o rok dřív než Adams a v roce 1600 jí bylo 37 let.
Clavell se jejího příběhu držel vcelku věrně. Její otec skutečně zabil svého pána Odu Nobunagu (v románu Gorodu). Gracii pak její manžel – kulturní a vzdělaný muž, opak románového hrubiána Buntara – ukryl ve vesničce v horách na poloostrově Tango, kde zůstala dva roky. Právě v této době přijala křesťanství.
Při hraní vycházím ze svých pocitů, říká záporák ze Šóguna Takehiro Hira |
V roce 1600 se jí po návratu do společnosti pokusil zmocnit Išida Micunari (v románu Išido Kazunari) a zavřít ji do hradu v Ósace jako rukojmí. Clavellův závěr s nindži byl jen o něco málo dramatičtější než skutečnost. Jeden z rodinných vazalů Gracii údajně na její vlastní příkaz zabil, aby neupadla do Išidových rukou. Jako křesťanka totiž nemohla spáchat rituální sebevraždu, seppuku. Sídlo Hosokawů pak zasypal střelným prachem a vyhodil ho do vzduchu. Ostatním vznešeným rukojmím se v nastalém zmatku podařilo z Ósaky utéct.
Tělo Hosokawy Gracii zůstalo i přes výbuch téměř neporušeno. Pohřbena byla za velké slávy, její hrob můžeme najít v kjótském chrámu Koto-in, který založil její předek. Chrám stojí za návštěvu i pokud nejste zrovna fanoušek Šóguna. Má nádhernou zahradu plnou japonských javorů momidži a čajovnu s kouzelným výhledem.
Chrám Koto-in, kde je pohřbená Hosokawa Gracia, se pyšní jednou z nejkrásnějších zahrad v zemi.
A jak to tedy bylo s jejím domnělým vztahem s anglickým námořníkem? Všechny příznivce páru, jemuž nebyl osud nakloněn, musím opět zklamat. Hosokawa Gracia a William Adams se s největší pravděpodobností nikdy nesetkali. A i kdyby ano, románek by byl pro oba něčím nemyslitelným.
Na počátku 17. století, a to jak v Anglii, tak v Japonsku, všichni dobře znali své místo a hranice mezi společenskými vrstvami byly téměř nepropustné. Jinými slovy řečeno, se svým postavením se mohl Adams družit tak akorát se služebnými, prostitutkami, dcerami obchodníků, lékařů a také hostinských… Ženu odpovídajícího postavení si nakonec také vzal.
