Protože jsme oba vystudovali historii, trpíme já i manžel zvláštní posedlostí hrady. Anebo je tomu přesně naopak a hrady nás dovedly ke studiím historie…? Debatu o slepici a vejci si nechme na jindy – důležitý je fakt, že už při plánování dovolené v Japonsku jsme měli jasno, že aspoň jeden hrad navštívíme.
Ztraceni v labyrintu
Japonské hrady na seznamu Národních kulturních pokladů
|
Místo originálních plánů jsme vsadili na jistotu a rozhodli se pro hrad, který nejspíš i na vás občas vykoukne jako spořič obrazovky. Jeho jméno je Himedži a je jedním z pěti hradů na seznamu japonských Národních kulturních pokladů. Patří také na Seznam světového dědictví UNESCO. Díky jeho tvaru a bílé fasádě se mu přezdívá Hrad bílé volavky.
Himedži je nejen největší, ale také nejnavštěvovanější hrad v Japonsku, za což nejspíš může zcela prozaický fakt, že se k němu dá snadno a rychle dostat. Nachází se pouhou hodinu jízdy vlakem od Kjóta. Dlužno dodat, že oním vlakem je Šinkansen, který dosahuje rychlosti až 320 km/h. Cesta k Himedži je tak sama o sobě skvělým zážitkem.
Vlak návštěvníka doveze přímo do města Himedži. Hned na nádraží čeká první z ohromujících pohledů: od hlavní budovy se vine dlouhá přímá ulice, na jejímž konci se skví v bělostné nádheře stejnojmenný hrad. Pěšky se k němu dá dojít za dvacet minut.
Nízkých budov v popředí jsme si nejdřív ani nevšimli. Později se ukázalo, že se jedná o hradní palác.
Jakmile člověk přejde most přes říčku a projde vstupní bránou, čeká tak nějak automaticky, že ho chodník zavede až k vysoké pevnosti. Ve skutečnosti musí nejdřív prokličkovat celým areálem, který se rozkládá pod ní a připomíná bludiště. Milovníci horské turistiky tento efekt dobře znají – už už čekáte, že se blíží vrchol, ba že jste skoro na něm. Ale pak zjistíte, že to byl jen zanedbatelný výčnělek a ten skutečný vrchol se pouze schovává za ním, kdesi v dálce. Tak nějak jsme se cítili v onen podmračený říjnový den taky.
Oázy klidu v rušném městě. Prošli jsme ty nejkrásnější chrámy v Kjótu |
Dávní stavitelé moc dobře věděli, co dělají. Ono bludiště je jen jedním z mnoha důmyslných obranných prvků a pro japonské hrady je typické. Nepřátelská armáda byla donucena projít spirálou hradeb, nádvoří a budov, zcela odhalená palbě obránců. Cestu jí navíc komplikovalo několik slepých uliček. Současný stav je pouze ochutnávkou toho, jak to pod hradem vypadalo kdysi. Labyrint býval ještě mnohem rozlehlejší, avšak celé zázemí včetně příbytků samurajů či stájí vzalo časem za své.
V samotné pevnosti byly uskladněny zbraně, cennosti a sídlila zde posádka.
Prohlídková trasa vede přes nízkou budovu, které jsme si nejdřív ani nevšimli. Návštěvník je tu překvapen podruhé: jedná se o palác. Právě tady, nikoliv v majestátní pevnosti, sídlili obyvatelé hradu. Vlastně na tom nic až tak překvapivého není. V evropských hradech je také hlavním sídlem palác, nikoliv obranná věž.
Interiér paláce je poměrně skromný a jen těžko si ho lze představit jako přepychové sídlo, kterým kdysi býval. Trvalá výstava v dlouhých, temných chodbách a stísněných místnostech vypráví příběh jeho nejslavnější obyvatelky, princezny Sen.
Nešťastná láska zrozená v plamenechPrincezna Sen (1597–1666) byla dcerou šóguna Tokugawy Hidetady. V sedmi letech byla provdána za dědice mocného klanu Tojotomiho Hidejoriho. S ním a s jeho matkou žila na hradě v Osace. V roce 1615 stanuly oba klany proti sobě a Senin děd hrad oblehl a vypálil. Hidejori i jeho matka spáchali seppuku – rituální sebevraždu. Hidejoriho sedmiletý syn, kterého měl s konkubínou, byl popraven. Sen se podařilo z hořícího hradu zachránit. Traduje se, že to byl daimjó Sakazaki Naomori, který Sen vynesl z plamenů. Právě tehdy se do ní také zamiloval. Princezna ovšem city neopětovala, protože se jí nelíbil jeho obličej znetvořený popáleninami, které toho dne utržil. Plánovala se místo toho provdat za pohledného Hondu Tadatokiho. Těsně před svatbou se jí Naomori pokusil unést, byl však polapen a donucen spáchat seppuku. S Hondou Tadatokim se pak Sen nastěhovala na Himedži. Právě v jeho paláci prožila nejšťastnější roky svého života a milovanému muži porodila dvě děti. V roce 1626 však Tadatoki zemřel na tuberkulózu. Podle japonské tradice si Sen ostříhala vlasy a vstoupila do buddhistického kláštera v Edu, dnešním Tokiu. |
Konečně na vrcholu
Po několika dalších zákrutách se konečně otevírá brána vedoucí do samotné pevnosti. Ta se tyčí do výše 46,4 metru a má sedm nadzemních a jedno podzemní patro. V minulosti tu byly skladovány zbraně i cennosti a sídlila tu vojenská posádka. Její interiéry, dnes již ochuzené o veškeré vybavení, působí poněkud ponuře. Tabule po trase však nabízejí spoustu informací, díky kterým hrad rázem ožije.
Dozvěděli jsme se z nich, že pevnost na tomto místě stojí už od poloviny 14. století, současnou podobu však Himedži získal teprve na počátku 17. století. V roce 1871 byl opuštěn a měl být zbourán, aby uvolnil místo pro moderní vojenskou pevnost. Zachránily ho přímluvy jistého důstojníka na patřičných místech.
Po pár měsících byl Himedži prodán a znova mu hrozil zánik. Kupec ho chtěl zbourat a s uvolněnou půdou naložit po svém. Tentokrát to byla výše nákladů na demolici, která hrad zachránila. Jakoby nad ním někdo držel ochrannou ruku, prakticky nedotčen zůstal i během amerického bombardování za druhé světové války, které zničilo několik okolních budov. Jedna bomba dokonce prorazila střechu a dopadla dovnitř, avšak jako zázrakem nevybuchla.
Pevnost sestává z dřevěné konstrukce, a tak se dá poměrně snadno rozebrat.
Rozhodně se však nedalo říct, že by hrad byl v dobrém stavu. Dlouhé roky, po které ležel ladem, si vybraly svou daň. V letech 1956 až 1964 tak byl kompletně zrekonstruován. Abychom byli úplně přesní – nakrátko přestal existovat. Celá pevnost byla rozebrána, každý díl pečlivě popsán, vyčištěn a případně nahrazen.
Pak ji restaurátoři dávali díl po dílu opět dohromady jako stavebnici. Jak je to možné? Místo pevných kamenných zdí má hrad pouze kamenné základy, na kterých stojí konstrukce ze dřeva. Její váhu nesou dva ohromné dřevěné pilíře, které probíhají středem celé budovy od sklepení až po šesté patro.
Od Skotska až po Japonsko. Navštivte třicet nejkrásnějších hradů světa |
Že je taková stavba neobyčejně odolná, dokládá fakt, že hrad nepoškodilo ani devastující Velké hanšinské zemětřesení v roce 1995, které mělo sílu 7,2 stupně Richterovy škály. Na svém místě tehdy zůstala dokonce i láhev saké, položená na oltáři domácího bůžka kami v nejvyšším patře.
Tam jsme se po příkrých schodech, na kterých funguje „kyvadlová doprava“ (kustod pouští skupinky lidí střídavě nahoru a dolů, aby se nejmenší patro příliš nezahltilo), nakonec vyškrábali i my. Z překvapivě malých oken se otevřel výhled na město. Mohli jsme si také zblízka prohlédnout sošky mýtických ryb šači, které měly dřevěné stavby chránit před požárem.
Výhled z nejvyššího patra je působivý. V popředí si na střeše hoví ryba šači, která měla hrad chránit před požárem.
Čím mocnější muž, tím mocnější hrad
Himedži nakonec nebyl jediným hradem, který jsme měli možnost během naší cesty navštívit. O pár dní později jsme vyrazili do Osaky, jejíž dominantou je Osacký hrad. Dnes stojí v zajetí moderních výškových budov a tento kontrast je překvapivě působivý.
Samotná pevnost je o něco menší než je tomu v případě Himedži, má pět nadzemních pater. I ona je důkladně chráněná soustavou příkopů včetně několika vodních.
Ósacký hrad vstal v 17. století z popela po ničivém obléhání Ósaky v roce 1615.
Stavbu naplánoval Tojotomi Hidejoši, který si vysnil monumentální, zároveň však opulentní pevnost. Její exteriér mělo pokrýt plátkové zlato. Dokončit se ji však nepodařilo.
Necelých sedmnáct let po Hidejošiho smrti, v roce 1615, Osaku oblehl nepřátelský klan Tokugawa a hrad vypálil. Klan Tojotomi tehdy vymřel – Hidejori spáchal rituální sebevraždu a jeho syn byl popraven. Zbytků vypáleného hradu se zmocnili členové rodu Tokugawa a rozhodli se mu vdechnout nový život. Jeho současná podoba tedy pochází z 20. let 17. století.
Ve stejné době vznikl hrad, který svou velikostí předčil všechny ostatní – Edo. Postavit si ho nechal Tokugawa Iejasu, jež sjednotil většinu Japonska v Tokugawský šógunát. Mocný muž potřeboval dostatečně reprezentativní sídlo. Vzniknout mělo v Edu, současném Tokiu.
Stavební materiál Iejasu získal od svých vazalů – čím mocnější šlechtic, tím více a větších kamenů musel doručit. Kdo neměl kameny, musel posílat lidskou sílu. Stavba, na které se podílelo přinejmenším 300 tisíc lidí, trvala 43 let. Hotový hrad tak přivítal až Iejasova vnuka v roce 1636.
Deset metrů vysoké kamenné základy jsou dnes jediným pozůstatkem pevnosti hradu Edo.
Výsledek stál ovšem za to. Hrad měl 38 bran a jeho hradby dosahovaly výšky dvaceti metrů. Jednalo se o město ve městě, jemuž dominovala sedmipatrová pevnost.
Rybky šači, které zdobily i její střechu, tentokrát katastrofě nezabránily. V roce 1657, tedy pouhých 21 let po dokončení hradu, věž kompletně vyhořela. Tehdejší šógun ji okamžitě začal budovat znova. Pak však jeho strýc utrousil osudová slova: v míru, který se v Japonsku po nastolení šógunátu rozhostil, přece žádné obranné věže nejsou potřeba. Šógun se tak rozhodl práce zarazit.
Dokončeny byly jen kamenné základy, které dnes návštěvníkům dávají určitou představu, jak velká musela pevnost před požárem být. Dosahují výše deseti metrů a jejich delší strana měří 46 metrů.
Ani zbytek hradu nezůstal pohrom ušetřen. V roce 1873 vypukl požár, který spolykal většinu staveb. Na pusté pláni pak vznikly rozlehlé zahrady a také nový císařský palác, který je dnes sídlem císařské rodiny.
Jeden hrad jako inspirace všem ostatním
Během oněch šestnácti dní se nám tedy podařilo navštívit tři z asi stovky hradů, které v Japonsku stojí. V minulosti jich přitom bylo asi pět tisíc. Většina z nich vznikla v éře zvané Sengoku (polovina 15. století až počátek 17. století), která byla obdobím neutuchajících válek a politických rozbrojů.
V celém Japonsku tehdy hrady vyrostly jako houby po dešti. Podobně jako v Evropě vznikaly na strategicky významných místech: na křižovatkách cest, na pobřeží, na březích řek a u horských průsmyků. Až na výjimky však podlehly vleklým občanským válkám, požárům a také zubu času.
Hrad Himedži dnes považujeme za dokonalý příklad japonského hradu. Zachovány jsou v něm všechny typické znaky: od labyrintu v podhradí přes základy z mohutných kamenných kvádrů, obranné zdi až po elegantní vzezření. Až na ztrátu některých budov vypadá areál tak, jako vypadal před více než čtyřmi sty lety. Minima moderních zásahů si na něm ostatně cení i UNESCO.
Ve skutečnosti je však předobrazem všech hradů včetně Himedži pevnost Azuči, která stávala u jezera Biwa v centrálním Honšú. Na konci 70. let 16. století si ji nechal postavit nejmocnější muž své doby: daimjó Oda Nobunaga. Nepřál si další pochmurnou a hrubou stavbu z hlíny a kamení, jaké tehdy byly hlavním obranným prvkem v zemi. V hlavě měl vizi majestátního sídla, které by odráželo jeho sílu a bohatství.
Z hradu Azuči dnes zbývá jen schodiště, které vedlo k pevnosti. Na vrcholku je prázdné prostranství.
A přesně to také dostal. Azuči měl sedm pater, desítky komnat a jeho šest metrů silné zdi zdobily zvnějšku malby tygrů a draků. Čekal ho stejný osud jako většinu těchto staveb: poté, co byl Nobunaga v roce 1582 zavražděn, byl Azuči vyrabován a vypálen. Život měl skutečně jepičí, existoval pouhé tři roky.
Jeho odkaz se ovšem ukázal být nesmrtelným. I během této krátké doby inspiroval další šlechtice, kteří zatoužili po stejně monumentálním sídle. Z Azuči dnes zbylo jen schodiště, které vedlo k pevnosti, na vrcholku se nachází prázdné prostranství. Právě tady, na tomto smutném, osamělém plácku, se nachází kolébka všech japonských hradů.
