Smutný symbol války v Jugoslávii. Unikátní most rozstříleli před 25 lety

Více než čtyři století byl Stari most neodmyslitelnou součástí hercegovského Mostaru. Přitahoval nejen odvážlivce toužící skočit z něj do řeky Neretvy, ale za časů Jugoslávie i davy turistů. Osudným se mu stala občanská válka, 9. listopadu 1993 se stavba tureckého architekta Mimara Hajrudina po těžkém ostřelování zřítila do vln.

Stavba, která dala městu jméno a jejíž oblouk se tyčil do výšky 25 metrů nad hladinou řeky, přitom přežila řadu válek, které se během věků přehnaly Balkánem. I německé jednotky ustupující na sklonku druhé světové války přes město sice Stari most podminovaly, ale nakonec ho nechaly stát. Až občanská válka, která do Mostaru a okolí vtrhla na jaře 1992, se stala mostu a s ním i starému městu včetně proslulého bazaru zvaného Kujundžiluk osudnou.

Kolem Mostaru zprvu bojovali Chorvati, obývající zejména západní břeh řeky, společně s Muslimy z východního břehu proti srbským jednotkám. Ale na jaře 1993 obrátili někdejší spojenci zbraně proti sobě. Boje a dělostřelecké bombardování se nevyhnuly ani centru, ale Stari most zprvu ostřelování unikal. Zůstával přitom poslední spojnicí mezi oběma břehy Neretvy, ostatní totiž odpálili před svým ústupem vojáci Jugoslávské národní armády.

A nakonec začaly dělostřelecké granáty létat i na Stari most. O důvodech ostřelování se dodnes spekuluje. Některým Chorvatům snad připomínal tureckou porobu, Muslimové prý po něm navíc dopravovali zbraně či vodu. Není ani jasné, kdo dal rozkaz ke zničení mostu, nejčastěji je zmiňován velitel hercegovských Chorvatů Slobodan Praljak. Toho v roce 2013 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii nepravomocně odsoudil za válečné zločiny na 20 let, přičemž zmínil i zničení mostu.

Praljak, který před rokem během odvolacího řízení spáchal přímo v soudní síni sebevraždu, v obhajobě tvrdil, že zřícení mostu zinscenovala muslimská strana, ale nebyl to schopen nijak doložit.

Chorvatská dělostřelba navíc trvala několik dnů, během kterých se nádherný kamenný oblouk postupně měnil v ruinu, než ho poslední granát definitivně zbořil. Jedním z paradoxů bosenského konfliktu je, že podle některých zdrojů byl tím, kdo vypálil tři osudné střely, Muslim v chorvatské armádě.

Podívejte se na záběry ostřelování mostu během občanské války v listopadu roku 1993:

Už krátce po zničení mostu se objevily úvahy o jeho obnově, ale skutečné plány musely počkat až na dobu po skončení války. Přes Neretvu vedl alespoň provizorní lanový most. Boje mezi Muslimy a Chorvaty utichly v létě 1994, ale práce na obnově mostu začaly až o tři roky později.

Z více než půlky byly použity původní kamenné bloky, které vylovili ze dna Neretvy v prosinci 1997 vojáci mezinárodních sil, chybějící díly vylámali ve stejném kamenolomu, odkud pocházel i původní materiál.

Když se krájí Evropa. Smutné výlety do měst, která rozdělila hranice

Za symbol rozděleného města byl vždy především považován německý Berlín. Avšak podobná situace, kdy následkem četných dějinných událostí došlo k dělení předtím kompaktních sídel, postihla řadu dalších evropských měst. A pár takových případů se odehrálo i u nás.

S rekonstrukcí začala turecká společnost Erbu, specializující se na mosty z osmanských dob, v červnu 2001. O tři roky později byl položen poslední kámen vznešeného mostního oblouku. Rekonstrukce přišla na zhruba 15 milionů eur (tehdy asi 450 milionů korun) a slavnostního znovuotevření mostu se v červenci 2004 zúčastnila řada politiků a státníků z celého světa včetně následníka britského trůnu Charlese nebo generálního tajemníka organizace UNESCO Koičira Macuury.

Naděje, že obnovením mostu se jako mávnutím kouzelného proutku ztratí napětí mezi mostarskými Chorvaty a Muslimy, se však nenaplnily. Město se sice za poslední roky pomalu vzpamatovalo z nejhoršího, ale nejen v centru jsou dodnes patrné stopy bojů a politická scéna zůstává znesvářená. Obě komunity tak zůstávají až na výjimky odděleny řekou Neretvou, která Mostarem protéká od severu k jihu.

Turistický magnet

V současnosti už staré centrum Mostaru během sezony praská ve švech pod náporem turistů. Ty sem hromadně vozí agentury na jednodenní výlety z přímořské Dalmácie. Počty návštěvníků bývají občas tak vysoké, že Mostar začíná evokovat přecpané Benátky, Dubrovník i Prahu.

Kromě mostu lze v Mostaru objevovat i ducha ryze evropského Orientu uvnitř pitoreskních dvorků starobylých rezidencí zámožných měšťanů z období osmanské nadvlády.

Zpřístupněny jsou i některé mešity. Mezi nimi si zaslouží zvláštní pozornost Karađoz-begova mešita (Karadjozbegova džamija), kterou vyprojektoval nejslavnější architekt Osmanské říše Mimar Sinan, jehož díla se dostala i do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.

Poškození Mostaru během občanské války bylo obrovské, v současné době už staré centrum města během sezóny opět praská ve švech pod náporem turistů.

Aktuálně prochází obnovou další z dřívějších dominant Mostaru, ústřední pravoslavný kostel. Ten se ještě koncem předminulého století řadil k největším pravoslavným chrámům celého Balkánského poloostrova. Tenkrát sice Mostar disponoval muslimskou většinou, ovšem početně tam byli výrazně zastoupeni i Srbové (Chorvaté se sem začali hromadně stěhovat z hercegovského venkova zejména v průběhu industrializace po druhé světové válce).

Obě tyto městské komunity mezi sebou udržovaly vcelku slušné a tolerantní vztahy. Jen díky nim mohla vzniknout nádherná báseň o legendární mostarské muslimské krasavici Emině z pera mostarského rodáka a znamenitého srbského básníka Aleksy Šantiće. Jeho Emina dokonce zlidověla a byla zhudebněna. A nedávno jí byla odhalena socha.