Gratuluji, údajně jste se dostal i na seznam zakázaných autorů.
Ano, některé americké knihovny i školy zakázaly studentům četbu Zimního evangelia. Občas si proti mě lidi zaprotestovali a samozřejmě pár lidí v rodině mě kritizovalo, proč píšu „o takových věcech“.
Popisujete v ní dospívání zneužívaného chlapce. Sám jste s několika oběťmi mluvil. Bylo náročné si k nim najít cestu?
Obdivoval jsem, s jakou otevřeností dokázali o té ohavné zkušenosti mluvit. Považuju je za hrdiny a hlavně za opravdové muže.
Obálka knihy Zimní evangelium
Mužnost je velké téma vaší nové knihy Tradice. Posloužili vám i oni jako inspirace?
Určitě, uvědomil jsem si, že muž nemusí být Indiana Jones a mávat kolem sebe bičem, aby byl chlap. Tito muži, kteří si naopak od svého dětství procházeli konstantním zneužíváním a navzdory tomu dokázali v dospělosti kolem sebe vybudovat láskyplné prostředí, jsou pro mě skutečným předobrazem mužství. Samozřejmě však bylo důležité i to, že tu byla ochota ze strany veřejnosti jim naslouchat.
To musí být velká zodpovědnost, rozhodnout se jejich zážitky přenést na papír.
Ze začátku jsem byl vyděšený. Netušil jsem, jak dokážu vykreslit jejich příběhy, abych jim neublížil. Taky jsem Zimní evangelium psal dlouhých sedm let. Nicméně jsem věřil, že to není lokální problém. Knězů, kteří zneužívali děti, bylo mnohem více a já věděl, že pokud o tom nebudeme mluvit a psát, všechna ta zvěrstva se mohou opakovat. Samozřejmě o tom informovaly noviny a televize, tušil jsem však, že je potřeba lidem nabídnout bližší a méně odosobněný pohled.
Podobnou potřebu jste asi cítil i u Tradice. Byla katalyzátorem příběhu, který se snaží ukázat novou definici maskulinity propírané kauzou MeToo?
Byla to obecně atmosféra dnešní společnosti. Protiví se mi modely mužnosti, které vidím v knihách nebo filmech. Proto jsem vytvořil definici, která se zakládá na pokoře, schopnosti naslouchat a soucítit. To jsou důležité hodnoty, které pak tvoří silné vůdce a osobnosti schopné kompromisu a dialogu.
Jaký je tedy ten starý model mužnosti?
Problém je, že on žádnou pevnou definici nemá. Zakládá se pouze na tom, že vše, co by mohlo připomínat ženské cítění či vyjadřování, je špatně a muž se tak nesmí chovat. Pokud si pětiletý chlapec myslí, že si musí hrát s auty nebo se s někým prát, protože jinak z něj nebude muž, dříve či později se u něj rozvine agresivita.
Brendan KielyVyrůstal v Bostonu, v jehož okolí dodnes žije se svou manželkou, taktéž spisovatelkou Jessie Chaffeeovou. Jeho první knihou bylo Zimní evangelium, které otevřelo otázku zneužívání dětí v církvi, v následujícím díle All American Boys pak s kolegou Jasonem Reyonoldsem prozkoumal otázku rasové nesnášenlivosti s policejní brutality. Nyní pracuje na fantasy příběhu pro dospívající a mezinárodním thrilleru. |
Ačkoliv se Hollywood tváří, že tyto nové hodnoty podporuje, filmy tak moc nepůsobí.
Já například vyrostl na zmiňovaném Indianu Jonesovi nebo Jamesi Bondovi a ač to jsou skvělé filmy, začalo mě štvát, že každý příběh vypadal stejně – muž udělá něco statečného a získá krásnou ženu. Co kdyby se však ta žena místo trofeje stala klíčem k řešení problému?
Tak máme třeba Wonder Woman.
To je film, ze kterého mám rozporuplné pocity. Na jedné straně asi je feministický, na druhou stranu – podívejte se, jaké jí přidělili kostýmy a na čem stojí zápletka. To má do emancipace daleko.
Vy sám se nikdy nepřistihnete, že byste podléhal nějakému stereotypu?
Ale samozřejmě, třeba na rodinných oslavách. Muži se začali bavit o politice a ženy chtěly také říct svůj názor, nicméně muž je automaticky a bohužel nevědomě přehlušil. A já se u toho přistihl také.
Nebojíte se, že ten tlak na emancipaci může nakonec proměnit ženy v ten tradiční typ muže, kterému se bráníte?
Toho se nebojím, ačkoliv nepochybuji o tom, že jsou ženy, které by se tak chovat dokázaly.
