V pátek byl na programu Český poutník, reprezentativní počin letošního, již 60. ročníku ke 100. výročí republiky. Jde o kantátu na texty českých básníků, které do podoby libreta sestavil iniciátor projektu, umělecký ředitel festivalu Vojtěch Stříteský. Nechyběly mezi nimi slavné verše Čechy krásné, Čechy mé od Františka Hrubína či Znám křišťálovou studánku od Josefa Václava Sládka, ale také poezie Karla Hlaváčka, Jaroslava Seiferta nebo Josefa Hory. Hudbou slova podložili skladatelé různých generací Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal, Jiří Gemrot a Sylvie Bodorová.
K předlohám přistoupili sice různě, ale všechny čtyři kompozice spojoval víceméně lyrický charakter hudby a převládající tonální ukotvení. Výrazně odlišné jednotlivé části nebyly a možná to ani nebyl záměr. Nejpřímočařeji, nejemocionálněji a vlastně i nejosobitěji vyzněla čtvrtá část, v níž Sylvie Bodorová zhudebnila verše Josefa Hory a Jaroslava Seiferta na téma čas.
Projekt původně festival chystal s Jiřím Bělohlávkem, po jeho úmrtí se nastudování ujal Tomáš Netopil, který řídil Českou filharmonii, sólový part poutníka přednášeli Adam Plachetka a recitátor Jan Šťastný. Sympatický pokus o oživení národního patosu moderními prostředky zůstal spíš právě jen v rovině pokusu a je otázka, zda takové dílo bude běžně uváděno, i s ohledem na relativně početný provozovací aparát. Člověk si nakonec víc užil sice stokrát slyšenou, ale vitálně, bez rutiny zahranou Dvořákovu Novosvětskou symfonii, která vyplnila první část večera.
Není Granada jako Granada
Hvězdná chvíle dramaturgická i umělecká přišla následující den, byť s výročím republiky nesouvisela. Festivalu se ale podařilo získat vskutku velkou hvězdu, mexického tenoristu Javiera Camarenu. Ten u nás zatím není příliš známý, ačkoli se pohybuje na největších světových scénách. Diváci kinopřenosů z Metropolitní opery ho mohli letos v březnu vidět v Rossiniho Semiramidě.
Skvělý dojem z projekce se potvrdil i naživo. V Camarenově hlase se spojuje lahodná krása, síla trubky, nekonečný dech, jakož i schopnost vyjádřit a předat emoce. Navíc má dar komunikace. Publikum si hned na úvod získal roztomilým omylem, když si spletl k této příležitosti naučená česká slova a oslovil ho „Dobrou noc“.
Operní recitály pod širým nebem nebývají vždycky příležitostí k předvádění jemných výrazových nuancí, často se spíš takříkajíc dělá podívaná, o niž se v tomto případě postaral na stupínku leckdy téměř tančící dirigent Leoš Svárovský v čele PKF – Prague Philharmonia. Camarena však rozhodně nezůstal jen u show nebo u okázalých vysokých tónů (i když i těmi se blýskl), ale předvedl i leccos dalšího ze své technické výzbroje. Třeba jeho schopnost hlas přirozeně zeslabovat a zesilovat je čítanková a díky ní může působivě pracovat s výrazem. Árie z Belliniho Kapuletů a Monteků, Verdiho La traviaty, ale i z Lehárovy Země úsměvů byly v jeho podání zážitkem, který se u nás dostaví jen výjimečně a to ještě pouze na koncertech, ne v divadlech. Dvaačtyřicetiletý pěvec si zjevně dokázal v minulosti rozvrhnout síly a kariéru tak, aby v plné síle vystoupal na vrchol.
S Camarenou se představila i mexická sopranistka Leticia de Altamirano, která však zůstala značně v jeho stínu. Její menší, slabší hlas není vyloženě osobitý ani barvou ani technikou a její výkony v áriích Noriny z Donizettiho Dona Pasquala, Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie nebo Adély ze Straussova Netopýra nepřekročily hranici povrchního štěbetání bez skutečného obsahu. Oba umělci si spolu zazpívali i v duetech z Verdiho Rigoletta a Belliniho Náměsíčné a i v nich přirozeně dominoval Camarena. V druhé půli přišly na řadu i španělské zarzuely, v přídavcích nechyběla slavná Granada, kterou Camarena povýšil nad obehraný hit a udělal z ní virtuozní pěvecké číslo. Rozhodně se postaral o jednu z událostí české koncertní sezony.
