Případně volá chlapáčtěji: Mně ta bedna nesmí do domu! Čímž okolní plebejce dokonale zahanbí. Ale nelže náhodou? Opravdu obrazovkou pohrdá tolik uvědomělých občanů, kteří si doma raději čtou Schopenhauera, poslouchají Chopina, paličkují krajky nebo malují zátiší? Sotva.
Podle nejnovějšího výzkumu, který pro Asociaci televizních organizací uskutečnila společnost Nielsen Admosphere v loňském roce za účasti více než 27 tisíc respondentů starších patnácti let, se televizní přijímač vyskytuje v 95 procentech českých domácností. Navíc téměř dvě třetiny z nich už přijímají stanice v HD rozlišení čili v lepší kvalitě – technické, pochopitelně, umělecká se bohužel nezměří.
Přitom televizor neplní zdaleka jen trpnou roli dekorace, na kterou se odkládá rozečtený filozofický traktát. Navzdory všem předpovědím o nevyhnutelném soumraku televize, kterou do švestek zahubí internet, naopak stále narůstá objem času, který s televizí trávíme.
Nyní obnáší 3 hodiny a 45 minut denně, což je o plných 31 minut více než před deseti lety. A půlhodina den co den, to už je pořádný skok. O tři a půl hodiny týdně navíc zíráme na obrazovku, aniž jsme si toho vůbec všimli. Že by nám přibylo tolik volného času?
Asi sotva, protože pak by zase nezbýval na jiné technologie. Také jejich počet totiž stoupá: podle průzkumu proti roku 2016 se o deset procent zvedl počet domácností, ve kterých se najde alespoň jeden chytrý telefon: nyní je jich 59 procent.
Přibylo také notebooků a tabletů, tedy dalších zařízení, na kterých se již běžně dá sledovat televizní videoobsah. Meziročně stagnuje pouze počet stolních počítačů, které nyní vlastní 37 procent domácností, zatímco starý dobrý televizor nadále zůstává zdaleka nejčastějším mediálním zařízením rodin v Česku.
Přesněji řečeno, nový plochý televizor, alespoň jeden, už má skoro 90 procent současných domácností. Ale to není odpověď na záhadu, jak je možné, že nás televize fascinuje stále víc. Jistě, nabídka stanic se znovu rozšířila, ale že by tak výrazně vzrostla i kvalita pořadů, to se rozhodně tvrdit nedá.
Ani den se nerozrostl na více než čtyřiadvacet hodin. Běžný občan osm hodin spí, vstane, vyčistí si zuby, zhltne snídani, vyrazí do práce, kde stráví osm hodin, cestou zpátky zaskočí na pivo či pro čerstvé rohlíky, povečeří – kolik mu zbývá času pro soukromé záležitosti, než začne klímat? Ne o moc víc než 3 hodiny 45 minut, jež obnáší pravidelná televizní dávka.
Ale proč je obětujeme právě obrazovce? Nabízejí se tři hypotézy. Zaprvé, termín „v průměru“ znamená, že se za nás dívají jiní. Jak populace stárne, přibývá osamělých seniorů, jimž televize poskytuje zdání lidské blízkosti; „nakoukají“ tedy potřebné hodiny navíc za ostatní, kteří si už ani nepamatují, kam založili ovladač.
Zadruhé, proměnilo se vnímání televize. Přístroj sice běží, ale divák současně volá babičce, hledá na internetu předpověď počasí, podepisuje dětem úkoly, a dokonce snad prohodí pár slov s partnerem. Ale ano, i to se může občas přihodit.
A zatřetí, televize má stále jednu nezastupitelnou přednost. Na nic jiného se nedá tak lehce, zdravě, od plic, od srdce a s gustem nadávat. Tudíž průzkum si lze vyložit také tak, že za posledních deset let se zvýšila potřeba občana České republiky pořádně si ulevit.
