Na filmu Špína pracovala tři a půl roku a největší motivací jí byli blízcí lidé.
Čtěte v pondělí
Velký rozhovor s Terezou Nvotovou čtěte v příloze MF DNES OnaDnes.
„Hodně z nich zažilo znásilnění, ale skoro nikdo ho neohlásil. Pro ně a jejich rodiny je to temné tajemství. Když jsem se pak podívala na statistiky, zjistila jsem, že to není jen problém mého okolí. Policie denně zaznamená dva až tři případy znásilnění, podle zjištění se jich ale odehraje desetkrát víc a pachatelé jsou často blízcí oběti. To je přece šílené. Filmem Špína jsem chtěla poukázat na to, co lidé prožívají, když se jim něco takového stane,“ vysvětluje Tereza Nvotová s tím, že znásilnění a zneužívání se netýká jen žen.
„Muži mají většinou zkušenosti se zneužíváním nebo znásilněním z dětství a u nich je to ještě větší tabu než u žen,“ říká.
O podobných věcech se však ve společnosti příliš nemluví. Proč?
„To zřetelně ukázala kampaň MeToo, která chtěla na tento problém poukázat. Ženy po celém světě sdílely svoje traumatické zážitky a upozorňovaly tak na nebývalý rozměr této věci. A v Česku a na Slovensku přišel hysterický odpor. Četla jsem komentáře, že každá oběť MeToo si tyto věci zaslouží. Všechny tyto reakce vysvětlují, proč oběti mlčí. Radši se pokusí událost vytěsnit a zapomenout, což jde jen těžko. Jako by tady nikdo neviděl rozdíl mezi sexem, který oba partneři chtějí, a násilím,“ míní Tereza Nvotová.
Velký problém podle ní je, že lidé nečtou a nechtějí poslouchat reálné zkušenosti žen. Utvoří si názor, aniž cokoliv konkrétního četli nebo slyšeli.
Tereza Nvotová
|
„Když jim nabídnete, že si popovídáte o jednotlivých případech, žádný neznají. A z toho vyplývá i druhý problém, že nejsme schopni poslouchat svoje okolí, což je to nejhorší. Téměř každá žena má zkušenosti se sexuálním obtěžováním, každá desátá žena v Česku byla znásilněna, z čehož vyplývá, že každý z nás zná někoho, komu se to stalo. Ale kolik lidí o tom se svými blízkými mluví? Lidi se neumí poslouchat ani v rámci rodiny, neumí si připustit, že by se něco takového stalo jejich dceři, matce nebo manželce,“ poukazuje a dodává, že když tyto věci začneme řešit, neznamená to, že přestaneme mít sex nebo spolu nebudeme flirtovat.
„Mě v životě nikdy nikdo nesbalil tak, že mě sexuálně obtěžoval nebo na mě křičel oplzlosti. A myslím, že ani žádnou jinou ženu.“
Velký tlak na lidi vytvářejí sociální média. „Všichni máme tendenci okamžitě reagovat, zaujmout názor, postoj, Twitter je na tom vyloženě založený. Já se kolikrát divím, kde lidé berou čas. Sama bych se neuměla vyjádřit ke všemu, potřebuji předtím taky přemýšlet. Bylo by fajn, kdybychom si uvědomili, že někdy stačí chvíli poslouchat,“ říká.
Režisérka vidí problém také v tom, že lidé se vyjadřují k věcem, o kterých příliš nevědí.
„Mě třeba vždycky pobaví, když potkám ženy nebo muže, kteří jsou hrozně antifeminističtí. Když se jich zeptám, co je to feminismus, tak začnou mluvit o tom, že feministky nevaří, neholí se, nemají sex. Jakmile jim vysvětlím, že je to hnutí za rovnoprávnost žen a mužů, tak se nakonec shodneme, že je to správné. Kdo by taky chtěl, aby jeho žena měla nižší plat než její mužští kolegové. Ale přesto se to pořád děje na mnoha úrovních.“
