Podívejme se třeba na původ čivav. Při pohledu na tyto roztomilé drobné psíky s tak trochu věčně vykuleným výrazem a velkýma ušima, kteří často sledují svět z kabelek svých paniček, si lze jen těžko představit, že mohli někdy sloužit jako potrava pro indiány. A přesto právě čivavám, nebo lépe řečeno jejich polodivokým předchůdcům, čas od času takový úděl připadl. Ovšem i osudy dalších dnes populárních plemen jsou neméně dramatické.
Předchůdci čivav, které pocházejí původně z mexické provincie Chihuahua, rozhodně nedosahovali tak miniaturních rozměrů jako jejich dnešní potomci. Přesto se jednalo o drobná a houževnatá zvířata, která žila společně s indiány. A eufemisticky řečeno, jejich uplatnění bylo hodně široké.
Plemena s pohnutou historií |
„Indiáni je využívali ke všemu možnému, včetně potravy. Podobně jako to je s morčaty v Jižní Americe. Měli je sice například jako hračku pro děti, ale když nebylo nic jiného, tak je zabili a snědli,“ vysvětluje odborník na psí plemena a kynologii Ivan Stuchlý.
Podle některých teorií plnili předchůdci čivav také rituální úlohu. Pokud zemřel člověk, který měl v kmeni vyšší postavení, býval pohřben společně s tímto psem přivázaným za nohu. Údajně to dokazují některé pozdější kosterní nálezy. Podle Stuchlého nemůže být řeč o tom, že by předkové čivav obecně sloužili výhradně k podobným rituálům, nelze však takové případy vyloučit.
Naproti tomu předkové plemene peruánský naháč, které dnes vyhledávají nejen alergici, měli mít ve své historii skutečně výsostné postavení a pověst téměř mystického zvířete. Už staří Inkové je podle některých teorií chovali jako nedotknutelné domácí mazlíčky a přičítali jim magické vlastnosti. „Usazovali je dokonce do jakýchsi klícek, které byly navíc zdobené orchidejemi,“ uvádí Stuchlý.
Stájoví pinčové i knírači jako lovec krys
Daleko prostší, řekněme až lidovou úlohu měl kdysi knírač a jeho menší velikostní varianty. Jeho „pracovištěm“ byly totiž stáje například u zájezdních hostinců, kde chytal krysy a potkany. „Rozdělení na velkého, středního a malého knírače je až výsledek organizovaného chovu. Původně to byli malí stájoví pinčové, již jsou předchůdci středního knírače. Tihle psi se pro chytání hlodavců skvěle hodili, protože jsou poměrně ostří a odvážní. Navíc čím byli menší, tím lépe se všude dostali,“ vysvětluje Stuchlý.
Postrachem hlodavců bylo v minulosti také plemeno jménem šiperka. Tito malí černí psíci dokonce vyplouvali s Holanďany na daleké plavby a lovili nechtěnou havěť přímo na lodích.
To předkům dalmatinů se podařilo z tvrdé práce vymanit a posunout se mezi psí dobovou elitu. A to čistě díky svému atraktivnímu vzhledu. Původně lovečtí psi totiž zaujali šlechtu natolik svým netradičním puntíkovaným zabarvením, že nakonec plnili spíše reprezentativní, ale přesto zodpovědnou funkci jako kočároví psi. „Běželi před kočárem, aby lidé uvolnili cestu. Když se na cestě vyskytla překážka, třeba fůra sena, museli i na ni dopředu upozornit, aby koně stihli včas zpomalit a nesplašili se,“ líčí psí povinnosti Stuchlý.
Krvelačné souboje v aréně jako lákavá podívaná
Většina dnešních psích plemen má ale podstatně smutnější původ. Zvláště pokud jde o zvířata, která pro lidské pobavení bojovala o život. Takový osud měli překvapivě i předkové francouzského buldočka, ze kterého se zvláště v posledních letech stalo mimořádně módní plemeno.
Francouzský buldoček
Buldoček původně vznikl křížením anglického buldoka a dalších plemen. Předchůdci těchto psů se svalnatým tělem a nápadně plochými čumáky neměli nijak veselý úděl. Jejich vzhled a konstituce je předurčovaly k tomu, aby v aréně obstáli v boji na život a na smrt. V něm se museli postavit nejčastěji býkům, ale také medvědům. „Psi se zkrácenou čelistí a nosem posunutým dozadu se pro zápasy využívali proto, že když se zakousli do protivníka, mohli volně dýchat a nedusili se jeho krví,“ vysvětluje Ivan Stuchlý, který je rovněž autorem Kynologické encyklopedie.
Až v první polovině devatenáctého století odhlasoval britský parlament zákaz zápasů zvířat a postavil tak tuto krutou zábavu mimo zákon. Souboje mezi psy se však přesto udržely kvůli své velké popularitě v tiše tolerované sféře i v dalších dekádách.
Pes jako diplomatický nástroj pro udržování křehkých vztahů
Jiní čtyřnozí hrdinové našli nečekaně uplatnění také v politice. Historicky velmi zajímavou úlohu totiž v Asii plnili malí bohatě osrstění psi, jejichž potomkem je rasa známá jako tibetský španěl. Mniši je často chovali v klášterech, kde poháněli modlicí mlýnky a chytali myši.
Tibetský španěl
Původ těchto psů ovšem sahá až do doby, kdy Tibet platil čínským vládcům takzvaný tributum pacis, aby si zachoval jistou samostatnost. Šlo v podstatě o poplatek za mír, principiálně známý i jinde ve světě. Mnohdy se tento poplatek vybíral také v naturáliích.
„Pokud se k poplatku přidali jako dar tito malí psi, měl akt symbolizovat věrnost vládci. Nešlo vůbec o počet psů, ale o symboliku samotnou,“ uvádí Stuchlý. Tibetští španělé tedy v podstatě sloužili jako diplomatický nástroj pro utužování křehkých vztahů mezi oběma územími.
Český pes vyšlechtěný na vědecké experimenty
Český strakatý pes zdaleka není jediným plemenem, které bylo v Československu vyšlechtěno. Bezpochyby má ale tu nejsmutnější historii. Jeho původní název Horákův laboratorní pes dává tušit, že život prvních strakáčů se odehrával pouze za zdmi výzkumných zařízení.
Fenka českého strakatého psa se svými zhruba pětitýdenními štěňaty
Kynolog František Horák v padesátých letech minulého století vyšlechtil toto plemeno čistě pro potřeby Fyziologického ústavu Československé akademie věd v Praze. Do té doby se ke zdejším pokusům používali především kříženci různých plemen. U nich se někdy projevovaly povahové vlastnosti, které v laboratorním prostředí nebyly žádoucí. Proto bylo potřeba vyšlechtit plemeno jednak odolné, ale také klidné, mírné a s minimálními nároky na péči – pokud jde například o srst. Základem chovu se stali právě obyčejní voříšci, do dalšího šlechtění ale zasáhla také krev německého krátkosrstého ohaře.
Čeští strakatí psi jsou srdcaři s obrovskou chutí do života, podívejte se:
25. září 2014 |
Veřejnost české strakaté psy dlouho vůbec neznala, protože žili pouze za branami ústavu a opouštěli je jen zcela výjimečně. Vědci je využívali především ke studiu epilepsie, ale také k experimentům. Český strakatý pes byl mimochodem jedním z prvních tvorů u nás, kterým byla pokusně transplantována ledvina. Teprve na začátku osmdesátých let se tito psi dostali do rukou obyčejným chovatelům, kterým se až časem podařilo strakáče rozmnožit a dostat je tak mezi psy pro širokou veřejnost.
