Je sobota ráno a pomalu začíná svítat. Budíme se za zvuku muezzina lákajícího věřící na modlitbu. Nacházíme se na Lomboku, nejzápadnějším ostrově v provincii Nusa Tengaram, kde převážná část obyvatel vyznává islám. Dnes nás čeká pořádný výkon, a tak rychle dobalujeme věci.
Přestože výstup na Gunung Rinjani, druhou nejvyšší sopku v zemi, jde podniknout i na vlastní pěst, většina turistů si najme vlastního průvodce. Je to bezpečnější, a navíc se nemusíte o nic starat. Cena zahrnuje transport, půjčení veškerého vybavení a dostatek jídla po celou dobu výstupu.
Proto i my bez váhání volíme tuhle variantu a v místní agentuře si den předem rezervujeme třídenní trek se dvěma přespáními v sopečném kráteru.
Společně s dvěma dalšími turistkami z Nizozemska, jedním průvodcem a čtyřmi nosiči nasedáme do pick-upu a vyjíždíme k úpatí sopky, odkud se na trek vychází.
První den nás čeká zhruba šestihodinové stoupání s celkovým převýšením přes 1 400 metrů. Pozvolný terén na začátku ztěžují silné sluneční paprsky, které ale naštěstí s přibývající nadmořskou výškou pomalu ztrácejí na intenzitě.
Zkušený průvodce nám zdůrazňuje, abychom šetřili síly na další den, který bude nejnáročnější. Proto volíme přiměřené konstantní tempo, fotíme a kocháme se nádhernými výhledy.
Servis pro turisty
Přibližně v polovině se zastavujeme na příhodném místě v závětří, kde na nás už čekají nosiči a připravují výborný oběd. Naše skupinka rozhodně není jediná, kdo se o zdolání hory pokouší. Hlavní sezona už sice pominula, ale i tak se každý den vydává zdolat vrchol Rinjani přes dvě stě turistů.
Tato komercionalizace má bohužel za následek velké znečištění přírody. Obzvlášť na takzvaných POS bodech (místech s přístřeškem pro odpočinek) se válí neuvěřitelné množství odpadků, které po sobě nezodpovědní turisté zanechávají.
Krajina se začíná vlnit. Nosiči s 30kilovým nákladem v koších však tempo nezvolňují.
Posilnění skvělým jídlem vyrážíme na další část výstupu a pomalu začíná přituhovat. Terén je čím dál tím víc strmý a plný kamení a zrádného kluzkého písku. Nestačíme se divit nosičům, kteří nás zanedlouho s přehledem míjejí.
S třicetikilovým nákladem rozloženým ve dvou koších spojených bambusovou tyčí na rameni cestu hravě zdolávají i přesto, že mají na nohou jen žabky, nebo jdou úplně naboso.
Nakonec se do základního kempu celí zaprášení dostáváme i my a odměnou nám je výhled do hlubin obrovského sopečného kráteru s jezerem pod námi. Postupně ho zahalí mraky, které společně se zapadajícím sluncem a dvojitou duhou předvádějí neskutečnou podívanou. Celkový dojem ale opět kazí odpadky pokrývající krajinu všude kolem.
Krátce po setmění uléháme do stanu a nastavujeme si budík na masochistických 01:55 hodin ráno. Na vrchol, který se majestátně tyčí jen kousek před námi, se totiž vychází ještě za tmy a dochází se na něj s prvními slunečními paprsky.
Noční výstup
Po pár hodinách spánku do sebe nacpeme sladký toast s teplým čajem a vybavení čelovkami a teplým oblečením (nahoře se teploty pohybují okolo nuly) jdeme na to. Čekají nás tři hodiny cesty na vrchol a necelé dvě hodiny návratu přes hřeben zpět do základního kempu.
Při pohledu k cílovému bodu před sebou vidíme zářícího „hada“ z desítek dalších světýlek na hlavách turistů odhodlaně postupujících vpřed. Celá čtvrtina z nich údajně poslední úsek dřív nebo později vzdá. A za chvíli pochopíme proč.
První hodinu zdoláváme velmi strmý svah. Postup vpřed nám ztěžují pomalejší turisté a především zrádný terén sestávající ze suti a sopečného prachu a písku. Mnohdy se nám stane, že uděláme jeden krok a vzápětí o stejnou vzdálenost sjedeme zpátky. Naštěstí ale máme trekové hole, které nám to trápení o něco usnadňují.
Svah má velice často prudký sklon.
Ustupující mraky odkrývají dno kráteru s jezerem.
Zhruba po hodině se dostaneme na hřeben a aspoň na pár minut si užíváme celkem příjemnou „procházku“. Počasí nám ale nepřeje a zvedá se silný boční vítr. Navíc se přidává mrholení, které postupně přechází v hustý déšť. Na chvíli se schováme do závětří pod skálou a náš skvělý průvodce odněkud vytáhne sušenky, které vzhledem k ubývajícím silám uvítáme s naprostým nadšením. Je před námi poslední část a začíná opravdové peklo.
Jen pro otrlé
Stoupání nabírá pořádné grády. „Pro všechno na světě, proč jsme se do tohohle vůbec pouštěli?“ honí se mi hlavou, zatímco se mi nohy až po kotníky boří do kamenité suti a sopečného prachu. Silou vůle se přemáhám k dalšímu kroku, zatímco nás bičují kapky neustávajícího deště a silný ledový vítr vyvádí z rovnováhy. Když už si myslím, že to horší snad nemůže být, vybije se mi baterka v čelovce.
Přes to všechno nás ani nenapadne to vzdát. Připadáme si jako roboti - jeden krok, další, ještě jeden, vydýchat - a znova. A najednou jsme nahoře. Celých 3 762 metrů nad mořem. Zvládli jsme to! Radost z překonání sama sebe nezkazí ani fakt, že je celý vrchol zahalený v mracích, a z východu slunce ani výhledu tak nic nemáme.
Mlha postupně ubývá, a tak se dočkáme krásných pohledů.
Uděláme si pár vrcholových fotografií a chvíli čekáme, jestli si to mraky nakonec nerozmyslí a neodplují pryč. Nestane se tak, a protože neskutečně mrzneme, vydáváme se zpátky. Sestup je jen o chlup méně náročný než výstup, ale s postupujícím rozedněním cesta najednou získává úplně jiný rozměr. Obklopují nás nádherné útvary ze zaschlé lávy rozprostřené po měsíční krajině z černočerné sopečné suti. A postupně vykukuje i okolí.
Sopka uvnitř sopky
Po krátkém odpočinku v základním kempu vyrážíme na další úsek. Tentokrát klesáme přímo na dno kráteru, který je zatopen průzračně modrým jezerem Segara Anak (Dítě moře). Série erupcí v něm vytvořila malý ostrůvek, kterému dominuje další sopka, Gunung Baru. Na rozdíl od Rinjani je stále aktivní.
Zhruba po dvou a půl hodinách poměrně náročného sestupu opět přicházíme k jezeru, ale protože je stále velmi chladno, koupání v něm si necháme ujít. Zato se ponoříme do horkých pramenů poblíž. Připadáme si jako v ráji - teplá voda působí na unavené svaly jako balzám.
Teď už nás čeká jen sestup.
Horké prameny na dně kráteru nabízejí příjemný relax před obědovou pauzou.
Obědváme na břehu jezera a pozorujeme obláčky páry stoupající z vrcholku pohádkové Gunung Baru. A pak zase pokračujeme o kus dál - cíl druhého dne treku leží opět na vršku kráteru, tentokrát ale z druhé strany. Těsně před koncem nás přepadne další liják, který však tentokrát neustává až do noci.
Tajemné zvuky džungle na závěr
Ráno je však obloha jako vymetená a my se nestačíme divit té nádheře pod námi. Dohlédneme až na sousední ostrov Bali s majestátní sopkou Gunung Agung a také tři ostrůvky Gili, na které se plánujeme následně přesunout a užít si tam pár dnů nicnedělání u moře. Tato vidina nás velmi motivuje a pomáhá překonat pětihodinový bolestivý sestup do vesničky Senaru, kde náš výlet končí.
Cesta dolů po této straně Rinjani vede většinu času skrze tropický deštný les. Zkoumáme hustou vegetaci s rostlinami, které v menším vydání zdobí náš obývák, a nasloucháme zvukům ptáků, žab a opic.
Když se před námi objeví vstupní brána do národního parku Rinjani, pořád nedokážeme uvěřit tomu, co jsme právě zažili a dokázali zvládnout. Sice jsme si sáhli na dno fyzických i psychických sil, ale za tenhle zážitek to rozhodně stálo.
