Dokážete si představit, že byste si vydělávali na živobytí pozorováním velryb? Cestovateli, potápěči a fotografovi Petru Slezákovi se to podařilo. „Spojil jsem svého velkého koníčka i práci. Náš tým organizuje mimo jiné i výpravy pro turisty a tím pádem se pozorování velryb stalo i součástí mého živobytí.“
Na sever Norska se totiž na zimu stahují sledi z celého severního Atlantiku a ti představují velmi lákavou kořist pro velryby. Především tedy pro kosatky a keporkaky.
Skutečně ledové moře
Na polární výpravu za velrybami se jezdí ve skupinkách o šesti až osmi lidech, což je optimální počet pro motorový člun, na kterém se tým pohybuje. „Výpravy jsou otevřené v podstatě pro každého člověka. Jezdí s námi i lidé, kteří nemají se severními studenými vodami žádné zkušenosti, a nakonec dokázali i šnorchlovat. Nesmíte ale zapomenout, že tam moře má pět stupňů,“ říká Petr Slezák.
Tomu také odpovídá vybavení, které k pozorování velryb potřebujete. Pokud chcete zůstat na palubě člunu, stačí vám běžné zimní oblečení a „floating overal.“ To je taková kombinace teplé zimní kombinézy a záchranné vesty, která se běžně používá při jachtingu v severních mořích.
Pokud ale chcete s velrybami plavat v moři, musíte mít takzvaný suchý oblek. Tedy druh neoprenu, pod který nenateče voda, a pod který se můžete obléknout podobně, jako kdybyste jeli v zimě na hory. „Nemusíte mít ani potápěčský kurz, protože s velrybami se nepotápíme s přístrojem, ale pouze šnorchlujeme,“ vysvětluje Slezák.
„Za velrybami jezdím už od roku 2008, ty první roky byly však velmi slabé. Populace sleďů, která určuje, kolik kosatek a keporkaků se za nimi vydá, byla poměrně chudá. Takže jsme za tři týdny mohli pozorovat velryby třeba jen dva dny. Nicméně za poslední tři roky se situace výrazně zlepšila a velryb je tady poměrně dost. I když každý rok je samozřejmě jiný a nedá se dopředu odhadnout, jaký bude.“
Útoku se bát nemusíte
Při pohledu na několikatunový plovoucí kolos vás zcela logicky napadne, zda nemůže být šnorchlování s velrybami nebezpečné: „Podle mého názoru, který se shoduje i s názorem většiny odborníků, žádné nebezpečí nehrozí. Kosatky jsou sice vrcholnými mořskými predátory, nicméně jich existuje mnoho druhů, které jsou poměrně úzce specializované na určitý druh kořisti. Na mnoha místech na světě loví kosatky i velké savce, ale na severu Norska jsou skutečně zaměřené téměř výhradně na lov sleďů,“ vysvětluje Petr Slezák.
Sledi pro ně totiž představují energeticky velmi bohatou potravu, protože právě v tomto období se třou a jejich maso je plné tuku. Navíc je mohou velryby ulovit jen s minimálním rizikem.
„Přestože jsou to vrcholní predátoři, velmi dobře vědí, že musí chránit především svou vlastní bezpečnost. Kosatka, ale třeba ani žralok nejdou nikdy bezhlavě do útoku. Velmi dobře ví, že i malé zranění by jim mohlo znemožnit další lov a mohlo by být onou hranicí mezi životem a smrtí. Takže pokud je v dosahu obživa, jejíž získání není pro lovce nebezpečné, upřednostní vždy tuto možnost. A pro kosatky a keporkaky jsou to právě tato obrovská hejna sleďů.“
Navíc zatím nebyl nikde ve volné přírodě zaznamenán jediný případ úmyslného útoku kosatky na člověka. „Samozřejmě nemluvím o delfináriích a podobných zařízeních, kde jsou zvířata zdegenerovaná a tím, že je zavřeme do vězení, se chovají úplně jinak, než je jejich přirozenost,“ dodává český polárník.
Spolupráce při lovu
Během svého několikaletého pozorování navíc dospěl Petr Slezák k přesvědčení, že kosatky a keporkaci spolu při lovu spolupracují. „Když jsem tuto teorii konzultoval s vědci, s nimiž se za polárním kruhem potkávám, příliš se k ní nepřiklání, ale já jsem o ní přesvědčen!“ Keporkaci a kosatky mají sice úplně odlišný způsob lovu, ale podle Petra Slezáka spolupracují při tom, jak dostat hejna sleďů k hladině, kde je následně uloví.
Sledi se přirozeně drží spíše u dna fjordů, což někdy představuje hloubku i dvě stě metrů. Keporkaci okolo hejna udělají jakousi síť z bublin, které vydechují. Koordinací několika keporkaků tak dokáží udržet hejno pohromadě, následně se snaží vplout pod něj a dotlačit jej k hladině. Jakmile se statisícové hejno ocitne u hladiny, projeví se diametrálně odlišný způsob lovu kosatek a keporkaků. Kosatky se při lovu jakoby postaví na zadní ploutev a v této vzpřímené pozici pak prudkým pohybem ocasní ploutve udeří do hejna. Omráčí tak ryby na jeho okrajích a ty potom sežerou.
Oproti tomu keporkaci při lovu naplují do hejna sleďů zespodu. Otevřou tlamu a naberou několik tun vody i s rybami. Často se při takovém skoku dostanou až jednou třetinou těla ven z vody. Když potom spadnou zpátky, přes kostice vytlačí vodu ven a ryby sežerou.
„Spolupráci těchto dvou úplně odlišných taktik lovu jsem měl možnost pozorovat v celé řadě případů. Nehledě na to, že kosatky a keporkaci spolu často pobývají i mimo situace lovu. Když je vidíte, jak spolu hodiny plují bok po boku, logicky vás napadne, že třeba spolu umí i nějakým způsobem mezidruhově komunikovat,“ říká Petr Slezák.
Unikátní setkání
Ne každý den je ale pro plavání v blízkosti obrovských kytovců vhodný: „Jsou dny, kdy vás k sobě vůbec nepustí a zkrátka na vás nemají náladu. Jindy se k vám přiblíží třeba na vzdálenost pěti metrů, prohlédnou si vás, obeplují,“ vypráví polárník. „Člověk pak vnímá i oční kontakt, kdy to obrovské zvíře plave okolo vás a jeho oko se na vás pořád fixuje.“
„Zažil jsem i naprosto unikátní situaci, kdy samice připlula s mládětem tak blízko, že jsem nabyl dojmu, jakoby mi přišla své mládě ukázat. Nebo naopak možná ukazovala svému mláděti člověka. Navíc mládě u mě bylo blíž a samice naopak vzdálenější. Úplně jsem cítil tu vzájemnou zvědavost. Mimo to samozřejmě slyšíme i úžasný verbální projev velryb – jejich zpěvy, pískání a cvakání. Často si říkám, že je to třeba řeč a že mi vypráví něco, čemu já bohužel nerozumím,“ uzavírá Petr Slezák.
