Když si nevíme rady, přidáme všeobecnou nálepku „kontroverzní“.
Samozřejmě obecně platí, že každé umělecké dílo se má posuzovat samo o sobě, bez ohledu na autorovy lidské činy, ale někdy to jde ztuha. Strhující filmy Leni Riefenstahlové sloužily nacistické propagandě, tvůrce oscarového díla V přístavu Elia Kazan si podle některých hlasů nezasloužil čestnou trofej, neboť za honu na čarodějnice donášel na své komunistické kolegy, naopak tvůrce oscarové Čety Oliver Stone se vesele kamarádí s Fidelem Castrem. U nás se zase umělci kádrují pouze proto, že točili, hráli, zpívali za každého režimu.
Než dlouze rozebírat pro a proti, volí se výraz „kontroverzní umělec“, čímž je zdánlivě odškrtnuto, pojmenováno, vyřízeno.
Ovšem v kategoriích morálky nebo ideologie se vykladačským veletočům pseudoviny meze nekladou, kdežto násilí je prostě trestný čin. A jestliže Parker točí snímek o vůdci povstání černých otroků Natu Turnerovi, kterého si sám zahrál a v němž ukazuje zrůdnosti páchané v minulých dobách jedněmi na druhých, musí přijmout i stín vlastní minulosti. A nejen on.
V roce 1999 byli totiž obviněni ze znásilnění tehdy osmnáctileté spolužačky dva, jak Parker, tak jeho kamarád a nyní spoluscenárista Zrození národa Jean McGianni Celestin. Hájili se tenkrát, že dívka svolila k sexu dobrovolně. „V devatenácti víte, že když žena říká Ne, nemusí to znamenat Ne,“ uvedl Parker v rozhovoru, jímž prolomil dlouhé mlčení poté, co jeho kauzu vzkřísili. A přidal až nechutně podrobné líčení, co si má takový zmatený muž myslet, jestliže mu dívka dovolí zajít na jistá místa „nahoře“ a „dole“.
Podobné případy jsou vždycky ošemetné. Nikdo se už s určitostí nedozví, co se doopravdy stalo při opileckém večírku na studentské koleji. Parker nakonec vyvázl, Celestin se proti svému rozsudku odvolal, soud nařídil nový proces, dívka odmítla znovu vypovídat – a po čase spáchala sebevraždu. Její bratr teď kauzu připomněl.
Jistěže tragická smrt mladé ženy nemá nic společného s historickým obrazem brutálně vedené a neméně brutálně potlačené vzpoury černých otroků v americké Virginii v roce 1831. Na druhé straně se nelze divit některým členkám americké filmové akademie, které nechtějí Zrození národa vidět s odůvodněním, že si je podvědomě spojují s tvůrcem obviněným z násilí na ženě. Odložila se projekce v Americkém filmovém institutu, zrušil se mediální start předoscarové kampaně na festivalu v Torontu, naopak distributor potvrdil americkou premiéru podle plánu na 7. října (do Česka film přijde v únoru 2017).
V každém případě už Oscary mají o příští senzaci postaráno; ať získá Zrození národa nominaci, nebo ne, nebudou se důvody hledat v kvalitách snímku, nýbrž v (ne)korektních souvislostech. Parker se již nyní kaje, opakuje, že se od svých devatenácti hodně změnil, naučil, vyzrál, že se snaží být prospěšný své komunitě, i když prý ví, že některé bolesti nevyléčí „slova ani čas“.
Jedno mu však marketingoví znalci neporadili: nemůže si stěžovat na jízlivé reakce, kdykoli se sám stylizuje do role trpitele a hlavní oběti dávné události. Do šestatřiceti si stihl zahrát ve dvacítce filmů, vystupuje v televizi i na jevišti, za Zrození národa sbíral ceny festivalu Sundance. Tak asi nevypadá život zoufalého štvance vlastních výčitek – jakkoli s Oscary se nevylučuje.
