Loni jste byl v Česku poprvé. Pamatujete si z koncertu na Colours of Ostrava něco?
Pamatuju si každý festival, na kterém vystupuju, a to proto, že neberu drogy. Lidi, co berou drogy, totiž všechno zapomenou. Popravdě jsem nečekal, že tam bude tolik lidí a že budou mít tak pozitivní energii. Bylo jim úplně jedno, že pršelo, všichni jsme byli mokří. Ale loni se mi u vás zase potvrdilo, že když osekáte všechny ty speciální světelné a zvukové efekty, je zážitek pro lidi kolikrát mnohem silnější. Říkám to naprosto pravdivě, byl to jeden z mých nejoblíbenějších festivalů toho léta.
Díky tomu přijedete letos znovu, tentokrát na svůj první sólo koncert do Prahy. Už jste v Praze někdy byl?
Zatím ne, bude to poprvé.
Co vám tak dlouho trvalo?
Taky to nechápu. Přitom jsem studoval klasickou hudbu a objezdil celou východní část Evropy, byl jsem v Polsku i v Rusku. O to víc je mi záhadou, že jsem se nedostal do Prahy, protože tu máte spoustu současné vážné hudby, což je můj obor. Zaskočím se v Praze na něco podívat, ať si taky připomenu, že jsou důležitější věci než můj vlastní koncert.
Voláte z francouzského čísla, co děláte ve Francii?
Jsem v Paříži a natáčím hudební soutěž Hlas Francie, kde jsem porotce.
To už je váš druhý Hlas, loni jste byl porotcem v Itálii. Co vás na tom tak baví?
Dlouho jsem tyto televizní soutěže odmítal. Myslel jsem si, že se tím chráním, a bál jsem se, co by si o mně lidi mysleli. A pak jsem souhlasil s tou italskou verzí. Totálně mi to změnilo život a pohled na hudbu.
V čem?
Víte, jsme teď zrovna v období, kdy se zásadně mění hudební průmysl. Ten tradiční model je nahrazován jinými a není ještě jasné, co bude fungovat a co ne. A jestli si v této době nenajdete ještě jiné platformy než ty klasické: deska – koncert – rádio, tak jste v háji. Mně účinkování v supersledovaném televizním pořadu dalo svobodu, kterou jsem do té doby neměl. Můžu si zase dělat, co chci.
Jak jste v té televizi mluvil? Anglicky, nebo francouzsky?
Blázníte? Italsky samozřejmě. Neuměl jsem ani slovo, musel jsem se během dvou měsíců naučit italštinu na úrovni, abych v ní mohl mluvit v živém přenosu. Dostal jsem to jako podmínku ve smlouvě. Připadal jsem si jako teenager, zase jsem se musel něco učit. Ale strašně mě to bavilo.
Hodně hudebníků nemá televizní soutěže rádo. Připadá jim, že plodí instantní hvězdy, které nemají vlastní hudbu a dlouho nevydrží. Vám to nevadí?
Mě baví objevovat ty zatoulané klenoty, které se z různých důvodů nemohly věnovat hudbě profesionálně. Totálně jim změníme život. Během roku prodávají miliony desek. Hlas Francie, který rozhoduju teď, je nejlepší ze všech Hlasů na světě. Úroveň lidí, kteří se přihlásí, je neuvěřitelná. Byl jsem patronem jedné mladé romské zpěvačky, která už prodala skoro tři miliony desek po celém světě. Pomáháme jim odstartovat opravdovou kariéru, ne jen nějaký rychlý výstřel nahoru, takže podstatným způsobem měníme tvář populární hudby ve Francii i v Evropě. A to je přece parádní, ne?
S tím rychlým startem máte velkou zkušenost. Sám jste se stal okamžitou světovou hvězdou během několika týdnů.
No dobře, ale určitě víte, že jsem písničky skládal už jako malý kluk a s tou svojí první deskou jsem obcházel vydavatelství jedno po druhém a ona mě postupně odmítala. Když se moje první album dostalo mezi lidi, rozšířilo se opravdu rychle, ale já na to byl připravený. Až přezrálý, řekl bych.
Co pro vás bylo nejtěžší, když jste měl pak vydat další desku?
Odolat tomu, že musím vydávat desku v nějakém termínu. Všechno jsem si do té doby dělal sám, písničky jsem si napsal, složil, nahrál i nazpíval. Pak mi ale bylo naznačováno, že musím spolupracovat s jinými hudebníky, abych stihl další desku dost brzo po té první. Do toho už bych se dneska natlačit nenechal.
Byl to hodně velký tlak?
Byl. Vůbec jsem po tom úspěchu první desky nevěděl, co mám dělat. Mám si sednout do studia a psát písničky, jako by se nic nestalo? Nebo mám obvolávat hvězdy, aby mi napsaly písničku, protože další deska musí být na trhu za deset měsíců? Radil jsem se, ale dneska vím, že jsem nedostal správnou radu, a trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to uvědomil.
Co přesně byste udělal jinak?
Rozhodně bych se tomu tlaku nepoddal. Nepřistupoval bych na nucenou spolupráci s lidmi, které jsem si nevybral. Nebudu to říkat konkrétně, ale dnes dobře vím, že ve výsledku je to k ničemu. Fanoušci si počkají na vaši další desku, ať to bude trvat rok, nebo pět. Hlavní je, že bude jenom vaše.
Co ze své osobní zkušenosti radíte mladým zpěvákům, kterým děláte v soutěžích patrona?
Že nejdůležitější je, aby si našli to, v čem jsou jiní než ostatní. Protože jenom když děláte to, co jste doopravdy vy, tak v tom můžete být dobří. Nemá cenu se snažit být někým jiným, to se vždycky nakonec ukáže a stejně v tom nebudete autentičtí. Naopak nejpodstatnější je jen to, že ve vás něco je. Můžete mít tu nejsvětelnější show s nejbombastičtějšími efekty, ale když neuzpíváte malý akustický koncert pro komorní publikum, nebude to fungovat.
Stejně, dá se ještě něco nového vymyslet?
Máte pravdu v tom, že jsme už tím vším přesycení. Televize, rádia, hvězdy ze všech stran. To poslední, co potřebujeme, je zase nějaký další nový zpěvák nebo zpěvačka. Hledáme něco původního, originálního, něco, co není kopie. Chce to hodně osobní odvahy dovolit si být jiný než ostatní. A ještě těžší je zůstat jiným i poté, co se proslavíte.
Dobře víte, o čem mluvíte. Odmalička jste byl jiný a děti vás ve škole šikanovaly. Jak na to vzpomínáte?
Víte, děti nejsou hloupé. Dobře vědí, že to nejcennější, co na vás je, je vaše jinakost. A udělají všechno pro to, aby vás za to zničily.
Ale proč?
Protože ta moje jinakost byla pro ně ohrožením.
Co jste jim ohrožoval?
To je jasné. Když jinak mluvíte, jinak vypadáte, máte jinou kulturu a děláte věci jinak, tak nejistým lidem ohrožujete jejich status quo. Oni jsou tak vystaveni tomu, že si musí vůbec položit otázku, jestli jejich pohled na život kolem nich je opravdu ten jediný správný.
Ale zároveň vyzýváte k tomu, aby člověk svoji jinakost přijal.
No právě, protože v umění je to, v čem se lišíte od jiných, to nejcennější, co máte. Proto musíme tu jinakost ochraňovat, a to už od dětského věku.
Sám jste se několik let připravoval na to, než jste oznámil, že jste gay. Co předcházelo tomuto rozhodnutí?
Neměl jsem žádné vzory, podle kterých to britský kluk s libanonským původem a katolickým vzděláním má sdělovat veřejně, a tak mi to nějakou dobu trvalo. Ale jednu věc dneska můžu říct každému, kdo si něčím podobným prochází: dovolte sami sobě projít si tím ve fázích. Nejdřív je vaše hlava, pak vaše rodina a pak všechno ostatní. To pořadí je důležité. Když přehodíte jednotlivé fáze, může to být nebezpečné, zamotáte se do toho a ublížíte svým vztahům.
Aby toho nebylo málo, tak jste měl ještě jiný původ. Dávalo vám to vaše okolí nějak najevo?
Já měl velké štěstí, že jsem sice pocházel z jiné země, ale na jazyku to nebylo znát, mluvil jsem anglicky bez přízvuku. Stejně tak moje vlasy i moje pleť byly většinové a světlé, navíc jsem byl křesťan, a tak jsem těmi krutými dětskými roky prošel bez povšimnutí. Byl jsem neviditelný cizinec a to mě ochraňovalo. Uvědomuju si to pokaždé, když vidím, jak jinak se zachází s lidmi, kteří vypadají odlišně.
Máte na mysli uprchlíky? Vaše rodina vlastně také prchala před válkou, když jste před třiceti lety utíkali z válečného Bejrútu.
To, co nás od dnešních uprchlíků odlišovalo, bylo naprosto jiné zázemí. Moje rodina byla zaopatřená a měli jsme kam jít. Lidé, kteří utíkají dneska, prchají před katastrofickou válkou a nemají jinou možnost, jak si zachránit život. Nejsou to jenom čísla, jsou to lidi jako já nebo vy a my je musíme pořád vnímat jako lidi, nikoliv jako statistické údaje.
Jezdíte ještě někdy do Libanonu?
Ano, naposledy loni. Chodím do uprchlických táborů, které jsou obrovské, setkávám se s lidmi a pak v Evropě vyprávím jejich příběhy. Představte si, že jsem potkal lidi, kteří tam jsou už čtyři roky. Mělo to být jen dočasné ubytování ve válce, ale oni tam už čtyři roky přežívají. Jsou zoufalejší, než když přišli, bydlí v bývalé budově pro slepice, kde nejsou ani zdi, a musí za to platit nájem. Takže po těch letech už utratili všechny peníze, nemají žádnou naději na to, aby se mohli vrátit domů, a přitom po ničem netouží víc. Je to katastrofa, která se jen zhoršuje, a my v Evropě ji budeme muset řešit, ať chceme, či ne.
