RECENZE: Jsem nejhorší nácek na světě, tvrdí Lemmy v německé uniformě

Víc než dokumentem je snímek Lemmy sledem historek, vtipů a výrazů, jež by v televizi bylo třeba vypípat. O životě a postojích slavného rockera se tu však divák dozví dost a ještě se pobaví víc než u kdejaké komedie.

„Víte, proč nemohla mít v atentátu na Kennedyho prsty CIA? No, vždyť je sakra mrtvej,“ hlásá baskytarista Motörhead a nenechává diváky na pochybách, že autority rozhodně neuznává. Dokumentární film Grega Ollivera a Wese Orshoskiho, jenž nese prostý název Lemmy, natočili už v roce 2010, do našich kin se dostal až nyní k uctění hudebníkova života. A je dobře, že vznikl už před lety, protože se tu netruchlí a pateticky nefňuká.

Lemmy

90 %

Režie: Greg Olliver, Wes Orshoski

Hrají: Lemmy, Alice Cooper, David Grohl, James Hetfield, Ice-T, Ozzy Osbourne, Joan Jett

USA, 2010, 116 minut

Kinobox: 72 %

Divák se dozví i něco málo o Lemmyho dětství, ale snímek jeho život nelíčí přísně chronologicky, zaměřuje se spíš na vykreslení hudebníkovy osobnosti, a to se samozřejmě neobejde bez příběhu o chlastu, drogách a sexu. Tedy, že Lemmy do sebe obrátil lahev Jacka Danielse denně a totéž ochotně poskytl komukoliv v okolí, s kolegy z kapely Hawkwind se rozešel mimo jiné proto, že jel na jiné vlně, tedy v jiných drogách než oni, a syna Paula v jeho sedmnácti zapřísahal, ať nikdy neužívá kokain, ale radši bere speed. Nebo Lemmym logicky zdůvodněný argument, že rokenrol a vztahy nejdou dohromady. A že vítězí rokenrol, protože sex trvá maximálně půlhodinu, zatímco rockový koncert hodinu a půl.

Lemmyho ikoničnost v dvouhodinovém snímku stvrzují slavní kolegové – od Ozzyho Osbourna přes Jamese Hetfielda, Alice Coopera, Joan Jett po Jarvise Cockera. Že byl Kilmister ztělesněním rokenrolu, však nejlépe vysvětluje Dave Grohl, když srovnává hudebníka obývajícího zabordelený dvoupokojový byteček v Hollywoodu s regulovaným nájmem (protože se mu tam líbí a má to dva bloky do oblíbeného baru) s hvězdami typu Rolling Stones, kteří sice přežili drogovou smršť šedesátých let, ale teď – Grohlovými slovy – „létají soukromými tryskáči a píchají supermodelky v pětihvězdičkových hotelích“.

Lemmy sám přiznává, že žen neměl dva tisíce, jak napsal nějaký magazín, ale přes tisíc, což je ovšem na starého mládence po šedesátce bídný „roční průměr“. Ale ať už líčí začátky rokenrolu, u kterých náhodou byl („Beatles jsem viděl v Cavern, ještě než vydali první desku.“), nebo se vyznává ze sbírání bajonetů, šavlí a jiných mečů, čiší z něj opravdovost.

Záliba v tancích

Ve svém bytě měl mimochodem slušnou sbírku druhoválečných memorabilií včetně několika vlajek s hákovým křížem. Když potom v uniformě a se železným křížem na krku zálibně obhlíží zrestaurovaný německý tank (a přesně ví, že je postavený na československém škodováckém podvozku), musí vysvětlovat: „Měl jsem šest černých přítelkyň, tak to bych byl asi nejhorší nácek na světě. A kdyby měla izraelská armáda hezké uniformy, sbíral bych je.“

Ke konci dokumentu je mluvících hlav, co Lemmyho vychvalují do nebes, už trochu příliš, ale co naplat, asi to byl parťák z nejlepších. U tohoto dokumentu se pobaví i člověk, jenž o Motörhead nikdy neslyšel. Ovšem po zhlédnutí je začne poslouchat. A Lemmyho si zamiluje. Plakáty k filmu hlásají, že Lemmy obsahuje 49 % zm*da, 51 % zku*vysyna. Dlužno dodat, že také 100 % zdravé sebeironie.