Je nějaký důvod, proč se do Česka tak často vracíte?
Kvůli fanouškům, vždy se dočkáme vřelého přijetí, máme oddané publikum, je to vždy jízda. Trvalo dlouho, než jsme k vám mohli přijet poprvé, tehdy do Prahy. Měli jsme pocit, že dobýváme nové území. Hned si všechno sedlo. Pak se to opakovalo i v Brně. A tak při plánování turné Česko nevynecháváme.
Co hrajete na aktuálním turné k desce Redeemer of Souls?
Hrajeme mix nových a starých věcí. Už jsme na téhle šňůře dlouho, tak jsme uzpůsobili seznam skladeb, aby vše skvěle odsýpalo. Můžu vás ujistit, že to bude dobrá show.
Jak to u vás vlastně chodí v šatně před koncertem a po něm?
Nemáme žádné rituály. Trochu se rozehrajeme na kytary a basu, bubeník si vezme paličky a odklepe pár věcí na židli. Pak si dáme svačinu, převlíkneme se, jdeme na scénu, následuje večeře a odjezd na další koncert. Žádné bezuzdné večírky, po šatně se neválí fanoušci, na to už s kapelou jezdíme příliš dlouho.
Jak moc se to dnes liší od zlaté rockové éry sedmdesátých let, jejímiž hvězdami jste byli?
Ve všem. Od způsobu, jakým se nahrávalo, přes aparáty, na nichž se hrálo, až po přístroje, na nichž se dalo přehrát album. Zažili jsme desky, kazety, cédéčka i vinyly. Jediné, co to přežilo, je muzika samotná. A fanoušky pořád zajímá. Co se šaten týče, byli jsme mladší a větší divočáci, ale to neznamená, že bychom pořád neuměli zařádit.
Přesto jste to před nahráním poslední desky původně chtěli zabalit. Co se stalo?
Než jsme vyjeli na turné Epitaph, odešel z kapely K. K. Downing a na kytaru s námi začal hrát Richie Faulkner. I když původní plán byl, že zpomalíme, tak ještě předtím, než jsme šňůru dojeli, jsme věděli, že to tak nebude. Richie je mladší, takže má víc energie i entuziasmu a povedlo se mu to na nás přenést. Tak jsme skončili ve studiu, s dalším albem Redeemer of Souls a na dalším turné. Protože když vydáte desku, nebudete s ní sedět doma.
Nejste první kapela, která vyhlásila poslední turné a pak jela další. Nešlo jen o hru s fanoušky?
To bych neřekl. Ono se sice jmenovalo Epitaph, ale my jsme nikdy nezamýšleli úplně přestat, ale zpomalit. Chtěli jsme uzavřít určitou éru a užívat si jen hraní na festivalech. Pak jsme však zjistili, že bez kapely neumíme žít. S Richiem na kytaru jsme věděli, že nemáme právo Judas Priest zastavit.
Na který okamžik z vaší historie nikdy nezapomenete?
Je těžké vybrat. Ale určitě nikdy nezmizí ten pocit, když nám vyšla první deska. To, když jsem přišel do obchodu a viděl ji vedle alb kapel, na kterých jsem vyrůstal.
Stáli jste tehdy u zrodu heavy metalu. Byli jste si vědomi, že děláte něco nového?
Ne. Jako každý mladý člověk jsme chtěli především přežít k další výplatě. Kdyby nám někdo řekl, že se hudbou budeme živit ještě v šedesáti, tak bychom se mu vysmáli.
