Vás to musí neskutečně bavit.
Je to tak. Teď se mi zrovna stalo, že jsem po návratu z koncertu šel dopsat detaily do partitury a najednou bylo sedm ráno. Není nad to si každou notičku napsat sám, protože když si poté sednete do režie, orchestr začne hrát a ono to funguje, je to pocit k nezaplacení.
Co je silnější? Kariéra skladatele filmové hudby, nebo pěvecká?
Zpívání je spíše hobby, milé zpestření k tomu, co je pro mě nejdůležitější. Slyšet hrát orchestr mou hudbu znamená mnohem víc než zahrát dobrý koncert.
Mnozí vás chválí za hudbu k seriálu České televize Labyrint.
Ta práce byla hodně rychlá, jeden díl za druhým. Ale s režisérem Jiřím Strachem jsme si hned rozuměli. Přišel a řekl, že potřebuje, aby to znělo jako Andělé a démoni, což je soundtrack Hanse Zimmera, který já zbožňuji.
Labyrint byl mysteriózní krimi, měl svá specifika jako jiné filmové žánry. Kde se inspirujete?
Známé moudro říká: Jenom ta nejlepší inspirace vede k originalitě. Ale ani tu si z prstu nevycucáte. Ze současných skladatelů mě baví Michael Giacchino nebo Danny Elfman. Z českých si cením Zdeňka Lišky či Luboše Fišera. Obdivuji ty, kteří mají svůj rukopis, ale zároveň pokaždé dokážou vytvořit jinou muziku.
Je rukopis něco, s čím se hudební skladatel rodí, nebo si jej postupem času vypiluje?
Rukopis je, když si na nic nehrajete. Je to upřímnost. Když si na něco hrajete a usilovně ten rukopis chcete, tak ho nikdy nezískáte.
Se svou hudbou jste už objel padesát měst bývalé federace.
Já rád komunikuji s publikem, protože pak nejde jen o mě. Když cítím, že lidé ze sebe něco vydávají, je to krása. Pokud nevydávají nic, je to blbý koncert. Ale to se stalo jen párkrát.
Čeká vás turné s deskou po Slovensku. Tam bude publikum asi komunikativnější než v Česku.
Češi se nedokážou tak uvolnit, ale záleží na čase a místě. Specifické je bratislavské publikum: tam když se něco podaří, lidé vstávají ze židlí. Kdežto český posluchač většinou i v takových situacích strnule sedí.
Bude to změna, až pak vyrazíte na Symphonicum Tour s třicetičlenným orchestrem?
Rozhodně to neznamená, že teď jedeme symfonické turné, tak zvážníme. Naopak, bude to velká legrace! Nikdy bych se nechtěl stylizovat do role vážného umělce, jímž nejsem.
Který koncert je vám bližší? Komorní s malým publikem, jaký právě vydáváte v rámci projektu G2 Acoustic Stage, nebo velký se symfonickým orchestrem?
Já v tom rozdíl nevidím, jsem na symfonický zvuk zvyklý. Pro diváky může být větší zábava, že je na pódiu víc lidí, a symfonický zvuk člověka taky oblaží více než klasický bigbeatový formát.
Chystáte se dirigovat?
Ne, to zastane výborný japonský dirigent Chuhei Iwasaki. Jinak jsem přizval Vaška Noida Bártu, se kterým zazpíváme nový duet o naší lásce k akčním filmům a hrdinům.
Vy máte rád akční filmy?
Mám. Všichni pořád říkají, jaký jsem elegán, a nikdo se mě nezeptá na filmy Arnolda Schwarzeneggera. Ty znám nazpaměť
