RECENZE: Macy Gray na albu The Way jen příjemně zaplňuje prostor

Pětačtyřicetiletá zpěvačka Macy Gray zažívala chvíle své největší slávy, když se lámala devadesátá a nultá léta. Své zatím poslední studiové album The Way přijede příští měsíc představit k nám.

Macy Gray (Cannes 2012) | foto: Reuters

Na debutu On How Life Is zaujala chraplavým hlasem, jakým by zpíval Kačer Donald, kdyby uměl zpívat. Hlavně však na něj nahrála vybroušené písně přesně na hraně popu, soulu a funku. Skladby I Try či Do Something ani po letech neztratily uvolňující atmosféru, i když k jejich kouzlu už se Gray nedokázala nikdy naplno vrátit.

Nedá se zpochybnit, že ve své kariéře zůstala vždy pár kroků před tím, aby opravdu proslula a prorazila do mainstreamu. Poté, co u kritiků i posluchačů propadla její alba Big a The Sellout, se před dvěma lety pokusila o další návrat s deskou předělávek nazvanou Covered, která přece jen nějaký ohlas vzbudila. Loni na ni navázala albem The Way, na něž nahrála opět původní materiál a zdejším fanouškům ho koncertně představí 23. února v pražském klubu SaSaZu (více zde).

Už z velikosti zvoleného klubu je jasné, že Macy Gray zdaleka není takovým tahákem jako v době, kdy se zjevila. A nové cédéčko ten dojem ještě podtrhuje už od svého začátku. Úvodní skladba Stoned působí jako jedno dlouhé rozezpívávání, v němž se zpěvačka ne a ne zbavit knedlíku v krku. Název, který se dá přeložit jako „zhulená“, na výsledek bohužel poměrně přesně sedí, protože přesně tak v ní Macy Gray působí.

Situace se o moc nelepší ani v následujících skladbách Bang Bang a Hands. Gray se v nich sice už rozmáchla do svých typických poloh, ale typově jsou to písničky, které už minimálně jednou a lépe natočila. Příjemnému funkovému odpichu Hands to neubírá, ale ani dvakrát nepřidává. Přesto kdyby takhle „šlapala“ celá deska, byl by výsledek o moc působivější, než když hned v následující I Miss the Sex – slibnému názvu navzdory – zpěvačka zase nerozhodně kňourá. Jako by zapomněla, jak se do písniček opřít, a raději by do všech not, tónů a instrumentů zahrabala hlavu jako pštros.

The Way

55 %

Macy Gray

Aby nevznikla mýlka: výsledek není ostuda nebo vyloženě nepříjemný poslech. Třeba prožitá balada First Time, titulní písnička i další kousky v sobě mají pro soulovou hudbu tolik potřebnou emoci nasazení a Macy Gray v nich příkladně pracuje s výrazem. Jenže dojem, že žena s takovým hlasem v hrdle by měla na víc, kdyby se dovedla víc opřít do produkce a nesázela na jistoty, nemizí, ani když album sympaticky po čtyřiceti minutách končí. Ve skladbě Queen of the Big Hurt se dokonce díky smyčcům a silné melodii dotýká své minulosti, ale i v tomto případě je to jen odlesk.

A právě v takovém odlesku se dá přečíst, že Macy Gray je v tuto chvíli zpěvačkou, která může slušně žít ze své minulosti, ale tím to nejspíš končí. Fanouškům, kteří se chystají na únorový koncert, tak vlastně může být jedno, jaká nová deska je. V konkurenci písní, jimiž se Gray proslavila, ty současné neoslní, ale ani nikam nezapadnou. Spíš jen tak příjemně zaplní prostor, což je přesný popis toho, k čemu se dnešní muzika Macy Gray hodí nejlépe.