Proslulému českému básníkovi, spisovateli, novináři a překladateli Jaroslavu Seifertovi ji udělila Švédská akademie dne 11. října 1984. Seifertovo zdraví již bylo podlomené a sám si cenu převzít nemohl. Z rukou švédského krále si ji tedy následně převzala básníkova dcera Jana Seifertová-Plichtová (83), její originál má dodnes schovaný doma.
Patří více básníkům
Tehdejšímu režimu takové ocenění přišlo nevhod a v médiích se o něm vyskytla jen stručná zmínka. Jaroslav Seifert sice měl titul národního umělce, jeho vztah s komunistickou mocí se však v období normalizace zkomplikoval. Byl nucen odejít do ústraní a stále více se orientoval na český disent. V prosinci 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77.
„S odjezdem do Švédska měla naše rodina do poslední chvíle problémy. Neměli jsme povolení, a proto jsme si nemohli zakoupit ani letenku. Můj manžel musel jít ke švédskému velvyslanci a ten zatlačil,“ vzpomíná na perné období Jana Seifertová-Plichtová. Nakonec ze socialistické republiky vycestovala. Sešel se kvůli tomu výbor komunistické strany.
Povolení dostala jen ona a její bratr Jaroslav, byť podle regulí se smí slavnostní ceremonie zúčastnit celá rodina včetně známých, a to do počtu devíti osob. Ceremonie se odehrála 10. prosince 1984.
„Tatínkovi ocenění samozřejmě udělalo radost. Domníval se však, že patří většímu množství českých básníků. Mezi nimi jmenoval například Holana, jehož poezie jej ovlivnila,“ říká Seifertová, která dnes jako jediná z rodiny o těchto událostech může hovořit. Její bratr Jaroslav zemřel minulý rok a manžel Dalibor Plichta, politolog a publicista, zesnul letos v srpnu.
Vyprávět už nechce
„Bratr na taková povídání ani nikdy nebyl. Byl to introvert, který nesnášel hlučnou společnost. Určitou plachost zdědil po otci. Na různé vzpomínkové akce jsem proto vždy jezdila jen já,“ vysvětluje Seifertová. Každý rok se například účastní festivalu poezie a přednesu Seifertovy Kralupy, který se v Kralupech nad Vltavou koná od roku 1996.
Vyprávět o otci již však ani ona není ochotná. „Zařekla jsem se, že na žádnou besedu už jezdit nebudu. Lidi se ptají stále na to samé a já už jsem to vyprávěla tolikrát,“ říká.
