Film Klauni, příběh o legendárním triu, které se znovu setkává po letech, vstoupí do kin koncem listopadu. V hlavních rolích se objeví Oldřich Kaiser, Jiří Lábus a francouzský herec Didier Flamand. Snímek natočil Viktor Tauš podle námětu mimské legendy Borise Hybnera. Ten by snímkem rád upozornil na krásu klaunského řemesla.
Co přesně jste chtěl divákům ukázat?
Já si nevzpomínám, že by v české kinematografii existoval film, který by vyprávěl o klaunském řemesle. Mne prostě zajímá humor jako každého melancholika. Učil jsem ho na akademii, kde jsem vedl katedru klaunerie, pantomimy a grotesky. A tak jsem chtěl, aby se klauni objevili na plátně.
Naposledy to bylo myslím ve francouzském filmu Na shledanou, pane Grocku, a to už je zatraceně dlouho. I když je pravda, že se klauni čas od času někde objevili. Třeba ve snímku Cirkus bude! úžasně hráli Lubomír Lipský nebo Miloš Kopecký.
Fotogalerie |
Ve filmu se znovu setkává trojice mimů, která si vyříkává staré křivdy. Inspiroval jste se reálnými postavami?
Spíš jsem stvořil takovou esenci z mnoha mých kolegů, z každého jsem si vzal něco. Samozřejmě, my jsme taky jeden čas tvořili trojici s Ctiborem Turbou a Bolkem Polívkou, ale autobiografického tam není nic.
Akorát klaun, kterého hraje Oldřich Kaiser, má stejnou nemoc, která navštívila mne. Já mám stomii a vím, že to mužský těžce nesou. Do toho naše hrdost nebo ješitnost... Film je proto pro všechny, které nemoc potkala a potká.
Já dokonce jezdím s firmou, která vyrábí zdravotnické pomůcky. Jednou za rok navštěvuje svoje pacienty, já si tam ze sebe a z toho všeho dělám srandu a oni to ode mne velmi vděčně přijímají, protože jsem jedním z nich.
Takže snímkem chcete i vyjádřit to, co zprostředkováváte lidem na setkáních.
Ano. Ale pro Klauny to není tak důležité, hlavně jsou v nich skvělí herci. Když máte ve filmu takového kanona, jako je Oldřich Kaiser, tak mu musíte dopřát, aby zazářil tím, co umí. Už měl mít natočených desítky svých komedií, takový má komický temperament. Klaunské řemeslo je atraktivní a tak složité a těžké, že jsem si říkal, že by prostě takový biják měl vzniknout.
A je to taky osobní rozloučení s kariérou, i když se jako klaun snažím dál fungovat. Jakmile člověk začne být soukromá osoba, tak ho kulturní prostředí vyvrhne.
Máte ten pocit?
Mám. Právě proto natočil Fellini příběh o klaunovi, který sedí za oknem, kouká, čeká a nikdo nevolá, nikdo ho nepotřebuje. Možná to není ani věkem, možná, že má jen náš svět sníženou citlivost.
7. listopadu 2013 |
