RECENZE: Fellini současnosti natočil až neskutečně Velkou nádheru

Do kin vstupuje italský snímek režiséra Paola Sorrentina Velká nádhera, který patří k oscarovým favoritům. Vévodí mu Toni Servillo v roli, jež připomene hrdinu Sladkého života.

Célinovým citátem o románu je předznamenán až neskutečně nádherný pohled na Řím z pahorku Janiculum, doprovázený od barokní fontány tóny andělského zpěvu duchovní hudby. Jeden z okouzlených japonských turistů, zmožen tak obrovskou dávkou krásy, se skácí na zem.

Po groteskně tragickém prologu díla Paola Sorrentina Velká nádhera se ostrým střihem ocitáme v rytmu ohlušujícího techna uprostřed vřavy výstředních i vulgárních hostů bujné oslavy pětašedesátin muže, jehož v Římě zná každý, kdo něco znamená.

Svody města

Dál už nás vede pohled ústřední postavy: Jep Gambardella, význačný novinář a kritik umění, byl jako chlapec "předurčen k vnímavosti", a tak v pětadvaceti napsal úspěšný román. Jak sám říká, od doby, kdy definitivně přesídlil do Říma, ho lákadla města odváděla od spisovatelské dráhy, zato se stal důkladným znalcem světa mondénních obyvatel Říma a jejich honby za módními novinkami, falešnými sny a požitky. Nelze nevzpomenout na Federika Felliniho, jenže "sladký život", jehož kritickým pozorovatelem i fascinovaným účastníkem byl Marcello, udělal za půl století mílové kroky k popření morálních principů a k nihilismu.

Jepa odlišuje od Marcella ze Sladkého života nejen věk, ale především hluboká skepse jako důsledek totální ztráty iluzí. Jep se stal cynickým glosátorem okolí, nešetří ani důvěrné přátele, ale současně si nepřestává uvědomovat svou roli v hemžení, jímž opovrhuje, ale do něhož se nepřestává zapojovat.

Je to jen trik

Vědomí vlastního lidství si Jep připouští  v hovorech s hospodyní, ale stimulujícími momenty úvah o sobě samém se pro něj stanou setkání s manželem Elisy, možná jediné ženy, kterou kdysi miloval, a vztah k dceři někdejšího kamaráda, ukončený dívčinou předčasnou smrtí. "Nemohl bys nechat zmizet mě?" táže se známého, který nacvičuje kouzelnické číslo zmizení žirafy. "Je to jen trik," doví se z jeho úst. Také světice, již trpasličí vydavatelka novin, do nichž Jep píše, pozve do jeho honosného bytu u Colossea, aby se stoletou ženou udělal rozhovor, by mohla působit jako jeden z triků dneška, zde ze strany církve: koneckonců kardinál kandidující na papeže vyniká především v prezentaci kulinárních zálib.

Velká nádhera

95 %

režie: Paolo Sorrentino

hrají: Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Serena Grandi, Luca Marinelli, Vernon Dobtcheff

Kinobox: 75 %

IMDb: 7.7

Ale na kost vyschlá sestra Marie živící se převážně kořínky pronese výrok o významu kořenů a její soustředěné zmáhání schodů v katedrále je stejně opravdové jako hejno plameňáků, kteří chvíli spočinou na Jepově terase, ale vzápětí odletí kamsi do světa, který Jep nikdy nepoznal.

Možná právě spustili proces jeho vzpomínek na lásku, na krásu, již celý život hledal. V klidném ránu na Tibeře začíná chápat, že nejen smrt, jíž vše končí, ale i krása je všude kolem, v drobných útržcích života, a klíčí v něm chuť napsat román o světě, jímž nás právě provedl.

Intelektuální klaun

Tak jako si nedovedeme představit, že by hrdinu Sladkého života hrál někdo jiný než Mastroianni, je Sorrentinův kmenový herec Toni Servillo neodmyslitelný od Jepa. V jeho očích, tváři, pohybech, v nápadné, ale decentní eleganci jeho oblečení je vše podstatné, co Sorrentino chtěl postavou tragikomického intelektuálního klauna vyjádřit. Je obklopen plejádou vynikajících kolegů, populárních jako Carlo Verdone, který dostal v postavě neúspěšného dramatika životní roli, Isabella Ferrari či Sabina Ferilli, ale i neznámých tváří, jako je představitelka světice, již režisér našel v neherečce Giusi Merli.

Fellini současnosti

Ač má jednotící linii, je film podobně jako Sladký život složen z epizod vytvářejících opojný kaleidoskop, v němž se tragika mísí s humorem. Obraz, kde se propojuje starobylý Řím památek s hektickými výjevy pokleslých zábav a nesmyslného pachtění jeho obyvatel, dostal strhující podobu v rukou Sorrentinova jiného dvorního spolupracovníka, kameramana Luky Bigazziho. Důležitou složkou je hudba tvořená z převzatých i původních motivů. Velká nádhera není snadný film, žádá soustředění i vůli číst mezi řádky, ale na zážitek z díla Felliniho naší současnosti vskutku nedá zapomenout.