Šedesátiny Jiří Dědeček slaví několika způsoby. U Supraphonu mu vychází reedice debutového živého alba Zabili trafikantku (původně z roku 1990, obsahuje však ještě předrevoluční nahrávky). Slavit se bude i na nadcházejících koncertech, 18. února v Malostranské besedě a 25. února na Komorní scéně na Palmovce. Na prvním koncertě zahraje řada gratulantů, mj. Jan Burian nebo Petr Skoumal.
Jsou šedesátiny pro vás důvod k rekapitulaci nebo změnám do budoucna?
Moc bych toho neměnil, možná bych se jen choval trochu slušněji. Ale jinak je to úžasné, dožít se takového věku. Už léta se potýkám s rakovinou a svým dcerám vždycky říkám: holky, kdyby něco, nebrečte, můj život byl tak úžasnej, že mi přinesl materiálu na deset životů.
Které období považujete za nejlepší?
Chce se mi říct každé, protože se vlastně pořád děly nějaké krásné věci. Snad jen počátek osmdesátých let nebyl tak úplně ideální. Pak jsem ale dostal nové impulsy, seznámil jsem se se svojí ženou, rozdělili jsme se s Honzou Burianem, a tak se to posouvalo dál. Jedna novinářka se mě nedávno ptala, jestli jsem někdy dělal něco, co mě nebavilo. A já musel šťastně přiznat, že toho bylo opravdu poskrovnu. Snad jedině ten rok na vojně. Ale i tam byla legrace a vytěžil jsem z toho, co se dalo.
Jiří Dědeček na jaře 1990.
Z vašich starších písniček i z toho, jak o tom mluvíte, by si člověk mohl myslet, že ta 70. a 80. léta byla jen samá legrace.
Tou jsme se všichni léčili z příšerné depresivní doby. Ono se na ni dalo reagovat různými způsoby. Na nějakém mejdanu ještě za totality jsem měl vášnivý rozhovor s Mejlou Hlavsou, který mi vyčítal, že si ze všech vážných věcí dělám legraci, a já mu zase říkal, že bere zbytečně všechno moc vážně. Prostě jsme každý vycházeli ze svého založení. Já jsem klaun, baví mě grimasa, hra se slovy. S tím jsem celou tou dobou nějak prošel a najednou byla revoluce.
U vás kromě samotných písniček bylo velmi podstatné i mluvené slovo mezi nimi, jak je patrné z alba Zabili trafikantku. Bylo to i proto, že tím, co říkáte, se oproti písničkám donašeči na koncertech tolik nezabývali?
Skoro naopak, oni se chytali spíš toho slova a v písničkách se většinou ztratili. V mém případě ale byly asi dva hlavní důvody, proč mluvení fungovalo skoro na stejné úrovni jako ty odrhovačky. Za prvé jsem měl jako velký vzor Vodňanského a Skoumala, za druhé to, že původně ve dvojici s Honzou Burianem jsem de facto začínal jako moderátor jeho hudebních pořadů, takže jsem si musel umět vždycky něco připravit. No a když už jsem to uměl, tak mi bylo líto to mezi svoje písničky nevkládat.
V poslední době ve vašich písničkách ubylo politiky. Je to proto, že máte v tomto smyslu možnost realizovat se jinde?
Ano, máte pravdu. Dlouhá léta jsem psal různé fejetony do novin a v nich jsem to, co mě trápilo a vedlo by mě to k vytvoření nějakého satirického písničkového pamfletu, mohl napsat rovnou. V těch 70. a 80. letech jsme vědomě či nevědomě suplovali opoziční tisk. A ten už není potřeba suplovat, jakkoli se o jeho současné kvalitě dá s úspěchem pochybovat.
Patří k možnosti svobodně se vyjadřovat i to, že jste předsedou českého PEN klubu?
Ano, PEN klub samozřejmě je i politická organizace, protože má ve své chartě ochranu svobody slova. Moje předsedování je ale víceméně náhoda. Nikdy jsem o to neusiloval, členem jsem se stal až v roce 1995. Vlastně jsem vždycky byl proti tomuhle stádnímu shromažďování se v organizacích. Ale plán odcházejícího Jiřího Stránského a Ivana Klímy byl, že by se novým předsedou měl stát někdo, kdo vládne světovými jazyky a kdo není spjatý s předchozím režimem. Protože i takoví členové tam byli a dodnes jsou. V letech 2004-2005 se to tam navíc začalo velice vařit, protože PEN klub má nemovitost, penzion na Budislavi, údajně navržený Josefem Čapkem, a to je stavba, která má několikamilionovou hodnotu. No a tehdy nastaly tendence některých lidí se zmocnit předsednictví a tuhle stavbu prodat. Čemuž říkáme odborně tunel. Tomu bylo potřeba zabránit.
Musel jste se funkci předsedy PEN klubu nějak přizpůsobit?
Je to pro mě dodnes velmi složitá situace. Abych PEN klubu neublížil, kolikrát musím ubrat ze svojí rétoriky. Už jsem se kolikrát musel sejít s lidmi, které bych za normálních okolností poslal do prdele a vůbec bych s nimi nediskutoval. Ale protože jednou z funkcí předsedy PEN klubu je také udržet organizaci při životě, tak si prostě musím brát v některých situacích servítky.
Co je dnes hlavním tématem činnosti PEN klubu?
Podle mého názoru je to výbor pro uvězněné a perzekvované spisovatele. Jezdím do zemí, kde nevládne demokracie, navštěvuji tam tyto autory, vozím sem jejich rukopisy, které překládáme a dvojjazyčně vydáváme, pak je zase pašujeme zpátky...
Takže je to vlastně jakási splátka za to, že podobným způsobem to fungovalo za minulého režimu s českými autory, kteří nesměli doma publikovat.
Ano, i tak se to dá chápat. Některým českým autorům tímhle způsobem v zahraničí vyšla řada knih. Mně vyšly dvě, ale taky se mi hodně hrály písničky a občas mi někdo přinesl padesát marek v obálce s tím, že je to od Karla Kryla za hraní písniček na Svobodné Evropě. To bylo příjemné.
Vidíte v současné době před sebou jako autor nějaké hlavní téma?
Já myslím, že velkým tématem pro nás Čechy je nedořešená minulost. Ta bude trápit všechny postkomunistické země stejně, jako svobodné Německo až do dneška trápí nacistická historie. Na toto téma se mohu vyjadřovat věčně. Zejména když vidím, jak ti, co se stali přes noc členy pravicových stran, zapomněli, že spí na komunistické legitimaci. A ještě se bijí v prsa. To je vždycky inspirující. Takže ve velmi obecné rovině život, láska a smrt, a když to "rozkouskujeme", tak právo a bezpráví, charakter a morálka. To jsou věci, které mě zajímají a ke kterým se asi budu vyjadřovat až do smrti.
Jednou z vašich nejznámějších písniček je Óda na prezidenta. Jsme ve volebním období. Nepřipravujete si nějakou novou?
Já tu původní na koncertech teď občas hrávám. Když v ní říkám, že se prezident jmenuje Václav, lidi se rozpačitě usmívají, až když dojde na ráčkování, začnou se opravdu smát... Kromě toho jsem si přeložil a zpívám Vianova Dezertéra, který je také dialog s prezidentem. Jinak ale nic v tomto směru nechystám. Přiznávám ovšem, že by mě potěšilo, kdybych mohl napsat nějakou Ódu na Karla.
Na desce Zabili trafikantku říkáte, že vaše tehdy malá dcera si v šestnácti vezme amerického multimilionáře. Podařilo se?
Kdepak. Ale upřímně řečeno, jsem docela rád. Viktorce je dneska už pětadvacet, čili oproti té nahrávce už devět let "přesluhuje", ale dělá krásné věci, kamarádí se s báječnými kluky a doufám, že jednou to bude někdo, s kým si budu moci i povídat. Toho bych si s americkým multimilionářem moc neužil.
